Datasets:
harun27
/
multilabel_paragraph

Dataset card Data Studio Files Community
1
text
stringlengths
1
5.92k
labels
sequencelengths
8
8
K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že smyslem nutné obrany je odrazit útok a uchránit napadený zájem, a proto je za ni považován i útok vyprovokovaný (srov. NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., ŠÁMAL. P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. Vydání, Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 268, 270). V tomto případě však vzniká otázka, zda se vůbec o „nevhodné chování“ ve formě provokace, jak uvádí znalec JUDr. Zdeněk Náchodský, ze kterého odvolací soud vychází, v obecném smyslu tohoto slova jednalo, neboť za provokaci se považuje „úmyslně vyzývavý projev, čin, vyzývavé chování“ apod. (viz PETRÁČKOVÁ, V., KRAUS, J. Akademický slovník cizích slov. Praha : Academia, 2001, s. 630). V tomto případě měla „provokace“ spočívat jen v tom, že obviněný přistoupil k J. Š. a M. V. s výzvou, aby nechodili do jeho restaurace, kdy je vůbec otázkou, zda šlo o provokaci a zda se nejednalo spíše ze strany obviněného o nikoli zcela uvážený postup, který byl spouštěcím podnětem k zmíněné reakci jmenovaných a jenž byl ze strany obviněného veden snahou, aby zabránil následnému výtržnickému chování obou jmenovaných v jeho restauraci. Také s těmito okolnostmi se odvolací soud dostatečně nevypořádal.
[ 1, 0, 0, 1, 0, 0, 1, 0 ]
Po subjektivní stránce úmysl při jednání v nutné obraně zahrnuje všechny její podmínky, zejména pak to, že tu je určitý, přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákoníkem, že obrana má určitou intenzitu a má vyvolat určité následky, tedy odvrátit tento útok způsobem, který není zcela zjevně nepřiměřený způsobu takového útoku. Obranný smysl jednání nemusí být jedinou pohnutkou. Úmyslné vybočení z podmínek a mezí nutné obrany v důsledku silného rozrušení, strachu, úleku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného vede, došlo-li k ublížení na zdraví nebo k způsobení těžké újmy na zdraví, k použití privilegované skutkové podstaty ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha : C. H. Beck, 2012, strana 400, 408).
[ 0, 0, 0, 1, 0, 0, 1, 0 ]
Z toho vyplývá, že je třeba, aby soudy v takových případech, jako je posuzované jednání obviněného J. M., nejprve zodpovědně objasňovaly všechny okolnosti rozhodné pro posouzení nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku, a zjištěné okolnosti také správně hodnotily z toho hlediska, zda obrana směřovala proti útočníkovi, zda šlo o útok přímo hrozící nebo trvající a zda obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. U nutné obrany se nevyžaduje přiměřenost obrany ve smyslu naprosté proporcionality mezi významem chráněného společenského vztahu a vztahu dotčeného, což zákon zdůrazňuje slovy „zcela zjevně nepřiměřená“. Proto o vybočení z mezí nutné obrany pro její zcela zjevnou nepřiměřenost půjde jen tehdy, jestliže pachatel použil prostředku podstatně silnějšího, než bylo za dané situace třeba k odvrácení útoku, nebo když škoda, způsobená nutnou obranou je v hrubém nepoměru ke škodě hrozící z útoku. Každý případ nutné obrany musí být posuzován komplexně ve všech souvislostech jeho okolností a přísně individuálně (srov. rozhodnutí č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Takový zodpovědný a ucelený způsob posouzení všech skutečností je nezbytný v každém konkrétním případě, neboť každý takový případ se projevuje jedinečnými skutečnostmi. Zásadně je nutné brát do úvahy, že „Přiměřenost není vyloučena neúměrností mezi napadeným a obětovaným zájmem; možno beztrestně chránit i zájem nižší kategorie nebo v konkrétním případě méně závažný, a to i obětováním zájmu vyššího nebo v daném případě významnějšího. Obrana je zřejmě nepřiměřená útoku, není-li podle poznatků a úsudku bránícího se, k jehož psychickému stavu vyvolanému útokem třeba přihlížet, k odvrácení útoku potřebná a kromě toho též je-li zcela neúměrná jeho intenzitě i významu… Proto nejsou zachovány meze nutné obrany, pakliže obránce útočníka úmyslně usmrtil, ačkoli stačilo jej poranit, ani usmrtil-li obránce útočníka, aby odvrátil útok na majetek malé závažnosti“ (srov. SOLNAŘ, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Akademia, 1972, s. 109).
[ 0, 0, 1, 1, 0, 0, 1, 0 ]
Pro posouzení toho, zda byla obrana proti útoku přiměřená, nebo zda již šlo o intenzivní exces, je třeba zvažovat, jaká tato obrana byla, tedy zda „nebyla silnější, než k odvracení útoku bylo třeba. Dolní přirozenou hranicí je taková obrana, jež k odvrácení útoku právě ještě stačila. Byla-li slabší, zvítězí útočník a pak je jasné, že obrana byla pod dolní hranicí přiměřenosti. Obránce nemůže ex ante vědět, jak dopadne, použije-li toho či onoho způsobu. Ale ani soud ex post to nemůže vědět, neboť situace i reakce protivníka jsou neopakovatelné… Zásadně by tedy obrana neměla být silnější, než je nutno. To lze uskutečnit jen tam, kde je obránce pánem situace, má v rukou silné prostředky obrany a může bez obav napřed použít slabšího způsobu. Jinak je tomu, když síly a prostředky jsou zhruba stejné. Tu nelze klást na obránce přehnané nároky. …Nutná obrana přitom musí být tak silná, aby útok odvrátila“ (viz DOLENSKÝ, A. Přiměřenost nutné obrany. In Sborník prací z trestního práva k narozeninám prof. dr. Vladimíra Solnaře. Vyd. 1. Praha: Univerzita Karlova, 1969, s. 34 – 35). Intenzita obrany, a tedy přiměřenost obrany intenzitě útoku, není závislá od použitého prostředku, ale od toho, jak tento prostředek obránce použije (srov. rozhodnutí č. 41/1981 Sb. rozh. tr.). Samotná skutečnost, že obránce použije proti neozbrojenému útočníkovi zbraně, neznamená, že jde o obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku (srov. rozhodnutí č. 47/1995 Sb. rozh. tr.). Spravedlivá nutná obrana není vyloučena tím, že napadený svým předchozím trestným skutkem, který však nebylo možno považovat za útok, dal k útoku podnět (srov. rozhodnutí č. 254/1947 Sb. rozh. tr.).
[ 0, 0, 1, 1, 0, 0, 0, 1 ]
Při posuzování intenzivního excesu je potřeba zvažovat i subjektivní hledisko osoby, která útok odvrací, neboť vykročení z mezí nutné obrany vyžaduje i vědomí pachatelovo (obránce), nebo alespoň možnost uvědomění si, že překračuje nutnou mez toho, co bylo potřebné, aby odvrátil od sebe protiprávní útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem. Přiměřenost obrany je třeba zkoumat z hlediska subjektivního stavu obránce, tedy tak, jak se obránci jevila v době hrozícího nebo trvajícího útoku, a nikoli tak, jak se později jeví osobám, které ji následně posuzují (srov. č. 3791/1929 Sb. rozh. tr.).
[ 0, 0, 1, 0, 0, 0, 1, 0 ]
Přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku je, jak již bylo v zásadě uvedeno při posuzování vymezení skutku v napadeném rozsudku, privilegovanou samostatnou základní skutkovou podstatou (vedle podstaty vyjádřené v odstavci 1 téhož ustanovení), která postihuje úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví jinému, jestliže pachatel jednal v některé z alternativně uvedených forem, v nichž je omluvitelná pohnutka spatřována, tzn. buď v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Jedná se o různé případy vyhroceného duševního rozpoložení pachatele, které ve svém důsledku způsobuje, že psychické pochody pachatele se dostanou do takového stavu, který značně ovlivňuje jeho následné jednání, tj. jedná se o stav, v němž pachatel reaguje pod jejich vlivem jinak, než kdyby nenastaly (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání, Praha : C. H. Beck, 2012, strana 1552 – 1553).
[ 0, 0, 0, 1, 0, 0, 0, 0 ]
Silné rozrušení pachatele v době činu, které odůvodňuje mírnější postih podle privilegované skutkové podstaty ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku musí mít charakter tzv. omluvitelného hnutí mysli. Rozumí se jím afektivní reakce pachatele na vysoce zátěžové životní okamžiky, která je sice reakcí nepřiměřenou, avšak do jisté míry lidsky pochopitelnou. Jde o emocionální odezvu podmíněnou mimořádnými vnějšími okolnostmi, nikoli osobnostními dispozicemi pachatele (např. jeho zvýšenou popudlivostí a agresivitou). Pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid, které ovlivňují jeho další jednání a projevují se v průběhu činu. Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou ke značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran (č. 14/2011 Sb. rozh. tr.). Podle dikce zákona jde především o reakci, k níž došlo ze strachu, úleku či zmatku (srov. NOVOTNÝ, R., VOKOUN, R. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 6. vydání, Praha: Wolters Kluwer, ČR, a. s. 2010 s. 30 - 31).
[ 1, 0, 1, 1, 0, 0, 0, 0 ]
Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Tato omluvitelná hnutí mysli mohou navazovat jen na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, protože musí vyvolat silné rozrušení pachatele (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o život vlastní nebo o život blízkých osob, popřípadě o jinou vážnou újmu na zdraví). Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou ke značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran. Přitom však musí jít o lidsky pochopitelnou reakci na některý z uvedených stavů. Zákon zde užívá pojem „omluvitelné hnutí mysli“, čímž vyjadřuje, že je třeba na pachatele hledět s určitou shovívavostí, což právě odůvodňuje nižší trestnost takového jednání. Na druhé straně to však neznamená, že by takový čin tím byl zcela ospravedlnitelný, neboť stále zůstává, byť mírněji, trestuhodným a zavrženíhodným, neboť jde o úmyslné jednání, které vede k poruše zdraví člověka (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 825/2013).
[ 0, 0, 1, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Odvolací soud v přezkoumávané věci, ač každý z těchto hmotněprávních pojmů ve svém rozhodnutí zčásti posoudil, jejich vzájemný poměr nezkoumal. Pro úplnost je třeba připomenout, že odvolací soud oproti závěru soudu prvního stupně, jenž v činu obviněného za zčásti odlišných skutkových okolností (viz shora) shledal zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, rovněž neakceptoval obviněným opakovaně namítaný požadavek na posouzení jeho jednání jako činu spáchaném v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku se závěrem, že se o ni pro intenzivní exces nejedná. Takto odvolací soud rozhodl i přesto, že upravil skutkové zjištění, že obviněný byl „fyzicky napaden“, a že „z obavy před dalším napadáním vytáhl svůj revolver“. Na základě těchto skutkových závěrů shledal, že obviněný jednal „v silném rozrušení ze strachu“ a považoval za naplněnu skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku. Z uvedeného je zřejmé, že oba soudy považovaly obranu obviněného jako zcela zjevně nepřiměřenou způsobu a intenzitě útoku, která proti němu byla ze strany poškozeného J. Š. a svědka M. V. vedena, čímž v daném případě šlo o intenzivní exces z nutné obrany, protože útok poškozeného J. Š. a svědka M. V. nebyl dostatečně intenzivní, aby byl schopen v obviněném vzbudit obavy, které by odůvodňovaly použití střelné zbraně. Na nedostatečnou intenzitu útoku oba soudy usuzovaly především s ohledem na neprokázané zdravotní následky u obviněného, čímž se jeho stav neshodoval s jím tvrzenou závažností útoku, jakož i na chování obviněného po činu. Odvolací soud vzal za prokázané, že obviněný se do konfliktu dostal svým nevhodným chováním, přičemž připustil, že situace „kdy byl obviněný oběma fyzicky napaden a škrcen, je zřejmě jinou situací, než jak původně předpokládal, že se bude vyvíjet“ (viz strana 16 napadaného rozsudku odvolacího soudu). Takto vyslovený závěr však nevychází z dostatečně objasněných skutkových okolností o tom, jak čin proběhl, kdo na koho a za jakých souvislostí útočil, a proto nebylo možné zodpovědně učinit závěr o tom, zda obviněný jednal v nutné obraně či nikoli.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že odvolacím soudem učiněný popis skutku, jak je ve výroku napadeného rozsudku vyjádřen, nevytváří potřebný základ pro u správné právní závěry zejména pro vymezení znaku „silného rozrušení ze strachu“ u přečinu podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, a ani z něj dostatečně nevyplývá správnost závěru o intenzivním excesu z nutné obrany podle § 29 odst. 2 tr. zákoníku.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Posouzení činu, jímž pachatel způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví v silném rozrušení ze strachu vyplývajícího ze skutečnosti, že jej poškozený, třeba i za pomoci další osoby, jako útočník fyzicky napadl, jako přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, musí odpovídat popisu skutku ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku, který vyplývá z výsledků provedeného dokazování, přičemž musí být prokázáno, že obava, v níž pachatel jednal, u něj vyvolala takové duševní rozpoložení, které ve svém důsledku způsobilo psychické pochody, silnější emoce či emotivní prožitky, jež vedly ke značnému zúžení jeho vědomí a k oslabení jeho zábran (srov. č. 14/2011 Sb. rozh. tr.). Pro závěr o naplnění znaku „silného rozrušení ze strachu“ nepostačuje jen skutkové zjištění, že obviněný jednal z obavy před dalším napadáním útočníka, která sice vyjadřuje jistou formu méně intenzivního strachu obviněného, ale náležitě neodráží „silné rozrušení“ z hlediska jeho intenzity a závažnosti, a proto je třeba v popisu skutku ve výroku o vině v potřebné míře vyjádřit i skutečnost, zda se obviněný nacházel v takovém duševním stavu, z něhož by bylo patrné značné emoční vzrušení či neklid, které by svědčilo o tom, že právě tento jeho duševní stav ovlivnil jeho další jednání a projevil se v průběhu činu, resp. v jeho reakci na předmětný útok. Jestliže tyto skutečnosti nejsou uvedeny ani v odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž nejsou uvedena žádná objektivní zjištění vzešlá z výsledků provedeného dokazování, která by takový závěr opodstatňovala, je to důvod pro zrušení dovoláním napadeného rozsudku v důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zvláště když odvolací soud právní závěr o „silném rozrušení“ učinil jen na základě vlastní úvahy založené na tom, že obviněný měl z útočníků strach proto, že šlo o osoby mající fyzickou převahu, v místě bydliště se opakovaně projevovali agresivně výtržnickým chováním a v době, kdy je kontaktoval, byli oba ve stavu opilosti. Odvolací soud nerozvedl, zda obviněný uvedené osoby znal, zda jimi byl někdy v minulosti napaden, zda se s nimi dostal do osobního sporu, nebo jiné nepříjemné situace, která by v něm vyvolala takový emoční stav, z něhož by mohly v době činu vyplynout takové možné hnutí mysli, které by u obviněného v době útoku, a v umocnění jeho vlivu na psychiku vyvolaly stav, jenž by uvedený znak § 146a odst. 3 tr. zákoníku naplňoval. Žádné takové zjištění odvolací soud neučinil.
[ 0, 0, 1, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Na podkladě doposud soudy učiněných skutkových zjištění samotný útok poškozeného J. Š. a svědka M. V. rovněž není dostatečnou skutečností pro závěr o silném rozrušení, neboť na jedné straně tento útok odvolací soud považuje za nedosahující intenzity pro nutnou obranu z hlediska intenzívního excesu z nutné obrany, tedy co do míry obranného zákroku, neboť obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, ale na druhé straně z téže okolnosti dovozuje „silné rozrušení ze strachu“ z útočníků ve smyslu přečinu podle § 146a tr. zákoníku. Nejvyšší soud tyto závěry odvolacího soudu, které blíže v napadeném rozsudku neodůvodnil, nepovažuje za daných skutkových zjištění za vnitřně souladné, neboť popis skutku obsažený ve skutkové větě napadeného rozsudku neobsahuje potřebná fakta, z nichž by měla existence předmětné omluvitelné pohnutky ve smyslu § 146 odst. 3 tr. zákoníku vyplývat.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Nejvyšší soud z těchto důvodů podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 4 To 39/2015, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 8 T 152/2011, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Věc se vrací soudu prvního stupně (nikoliv odvolacímu soudu, u něhož byla vytýkaná pochybení především shledána) zejména proto, že bude potřeba nejen znovu hodnotit již provedené důkazy, ale také v návaznosti na shora uvedené právní závěry doplnit dokazování, a to zejména ohledně psychického stavu obviněného v době konfliktu, který má rozhodující význam pro posouzení shora podrobně rozebraných znaků nutné obrany podle § 29 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku. Dále bude třeba se znovu zabývat náležitým hodnocením všech provedených důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., a to s ohledem na rozporuplnost jednotlivých výpovědí obviněného J. M. a vyslechnutých svědků, což je činnost zejména soudu prvního stupně, který tyto důkazy v hlavním líčení v převážné míře provedl, a proto měl vytvořeny na základě zásad bezprostřednosti a ústnosti nejlepší podmínky pro jejich hodnocení.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 1, 0, 0 ]
V novém řízení se Okresní soud v Českých Budějovicích vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi a právními závěry, na které Nejvyšší soud shora poukázal. S ohledem na to, že odvolací soud učinil závěr o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, přičemž jak bylo shora uvedeno nedostatečně objasnil znak „v silném rozrušení ze strachu“, který vyžaduje náležité posouzení duševního stavu obviněného, bude třeba v novém řízení doplnit dokazování přibráním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jenž by měl objasnit, v jakém duševním stavu se obviněný v době útoku nacházel. Silné rozrušení, které představuje duševní stav pachatele, je právním závěrem, pro nějž musí být v provedeném dokazování dostatečný podklad, nedostačuje proto pro něj, vzhledem ke konkrétním okolnostem posuzovaného případu, jen samotná úvaha soudů a nelze k němu dojít jen na základě zhodnocení způsobu chování obviněného. Z těchto důvodů jsou v posuzovaném případě splněny podmínky § 105 odst. 1 věta druhá tr. ř. pro znalecké zkoumání duševního stavu obviněného. Znalec z oboru psychiatrie by měl především posoudit, v jak velkém emočním rozpoložení se obviněný v době činu nacházel, zda z povahy a osobnosti obviněného a z okolností případu u něj šlo o vysoce vypjaté rozpoložení, a jak silný stav psychického emočního vypjetí se u něj v době útoku dostavil resp., zda u něj skutečně takový duševní stav nastal, čím se za dané situace konkrétně projevoval, event. čím byl vyvolán atd. Znalec by měl také uvést všechny další skutečnosti rozhodné pro posouzení právní otázky, zda se obviněný ve stavu silného rozrušení nacházel či nikoli.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Další řízení se bez vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ohledně silného rozrušení jako duševního stavu obviněného ze shora uvedených důvodů neobejde, jak ostatně je podle rozhodovací praxe soudů v obdobných případech obvyklé (srov. např. trestní věci, v nichž rozhodoval Nejvyšší soud usneseními ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 3 Tdo 852/2010; ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 7 Tdo 416/2011; ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 5 Tdo 932/2012; ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. 4 Tdo 279/2013; ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 643/2013; ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1283/2014, a jiné).
[ 0, 0, 1, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Znalecký posudek však bude v daném případě sloužit jen jako odborný skutkový podklad, neboť je nutno ho hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz; ani on a priori nepoužívá větší důkazní síly, a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběhu znaleckého zkoumání, věrohodnosti teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivosti metod použitých znalcem a způsobu vyvozování jeho závěrů. Znalec nesmí sám vyloučit některé z předložených podkladů jen proto, že nezapadají do jím vytyčené verze události. Vyvstanou-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, je orgán činný v trestním řízení povinen, v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§ 2 odst. 4 a 5 tr. ř.), pokusit se odstranit vzniklé pochybnosti obstaráním důkazů dalších. V případě závažných skutkových rozporů a pochybností, které se nepodaří odstranit, musí soud postupovat podle pravidla in dubio pro reo a rozhodnout ve prospěch obviněného (nález ze dne 24. července 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/2012, uveřejněn pod č. 132 ve sv. 70 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Soud prvního stupně na základě souhrnu všech ve věci provedených důkazů bude muset především vyhodnotit, zda obviněný jednal v nutné obraně ve smyslu § 29 tr. zákoníku, a příp. pokud tomu tak nebylo, zda obviněný jednal „v silném rozrušení ze strachu“ ve smyslu § 146a odst. 3 tr. zákoníku.
[ 0, 0, 1, 0, 0, 1, 0, 0 ]
Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, stejně jako z obsahu protokolů o veřejném zasedání ze dnů 12. 2. 2015 a 19. 3. 2015 (č. l. 497 – 514 spisu) Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud v návaznosti na skutkové závěry nalézacího soudu vycházel ze svědeckých výpovědí poškozeného J. Š. a svědků M. V., J. N., V. R., P. A., M. S. a F. J., ze znaleckých posudků JUDr. Zdeňka Náchodského a doc. MUDr. Františka Vorla, CSc. a dalších listinných důkazů, především z protokolu o ohledání místa činu, odborných vyjádření a protokolu o provedeném vyšetřovacím pokusu. Z těchto provedených důkazů zatím vyplynulo, že dne 1. 1. 2011 došlo mezi obviněným J. M. a poškozeným J. Š. a svědkem M. V. ke slovní rozepři, přičemž poté, co jimi byl obviněný fyzicky napaden, z obavy před dalším napadáním vytáhl revolver a vystřelil proti tělu poškozeného J. Š., tedy jinými slovy došlo k fyzickému napadení obviněného J. M., kterému se z obavy před dalším napadáním bránil použitím revolveru, ze kterého vystřelil a těžce zranil poškozeného J. Š.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Odvolací soud k těmto závěrům dospěl na základě přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, který za téměř totožné důkazní situace (neboť odvolací soud v odvolacím řízení doplnil dokazování pouze částečně výslechem svědků J. N. a V. R. a čtením některých listinných důkazů, které budou zmíněny níže) dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (strany 7 a 8 rozsudku) uvedl, že v řízení provedené důkazy prokazují, že obviněný nebyl ze strany J. Š. a M. V. napadán tak agresivně, jak popisoval, tedy i přes zjevnou fyzickou převahu napadajících byla obrana zvolená obviněným, tímto soudem posouzená jako zjevně nepřiměřená. K těmto závěrům soud dospěl na základě svědeckých výpovědí poškozeného J. Š., a svědků M. V., M. S., F. J. a P. A., když z těchto výpovědí dovodil, že zranění obviněného nebylo tak závažné, jak on sám tvrdil. Soud prvního stupně ve svých úvahách, rozvedených v odůvodnění svého rozhodnutí, poukázal také na to, že obviněný si nemohl být jistý, že poškozený a M. V. se chystají jít do jeho restaurace, a „mohl se tak vrátit do restaurace, zamknout a přivolat policejní hlídku“.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Je též třeba předeslat, že odvolací soud ve veřejném zasedání doplnil dokazování čtením a předložením některých listinných důkazů (opisem z evidence rejstříku trestů fyzických osob ohledně osoby obviněného, zprávou Městského úřadu N. H. o tom, že M. V. a J. Š. nebyli v období od 1. 1. 2011 do 2. 2. 2015 projednáváni v přestupkové komisi tohoto úřadu, a dalšími listinami týkající se výše obviněným způsobené škody) a dále výslechem svědků J. N. a V. R. Na základě takto doplněného dokazování následně rozhodl tak, že upravil skutkovou větu soudu prvního stupně za současné shora uvedené změny právní kvalifikace takto popsaného jednání.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Nejvyšší soud zmíněné právní závěry odvolacího soudu o tom, že o nutnou obranu nešlo, nepovažuje na základě dosud provedeného a zhodnoceného dokazování za dostatečně doložené zjištěnými skutkovými okolnostmi, přičemž shledává potřebným poukázat na některé jeho závěry, které do značné míry navazují na závěry nalézacího soudu, byť je v uvedených směrech odvolací soud přehodnocuje, aniž by si pro to vytvořil ve smyslu § 263 odst. 6, 7 tr. ř. potřebné předpoklady (srov. č. 20/1997 Sb. rozh. tr.). To se týká např. obhajoby obviněného J. M. a výpovědí J. Š. a M. V. Pokud se jedná o obhajobu obviněného, odvolací soud ji hodnotil jako nepřesvědčivou a nevěrohodnou, neboť v průběhu trestního stíhání obviněný „svá tvrzení mění, aniž by změny logickým a přesvědčivým způsobem vysvětlil“ (viz strana 5 rozsudku nalézacího soudu a dále strana 7 a 9 rozsudku odvolacího soudu). Nutno podotknout, že odvolací soud se k věrohodnosti jednotlivých výpovědí obviněného takto vyjádřil, ačkoli sám jeho výslech neprovedl. Při porovnání nesrovnalostí v jednotlivých výpovědích obviněného navíc porovnával i skutečnosti, které obviněný uvedl ve stížnosti (ze dne 11. 5. 2011, č. l. 14 – 18 spisu) proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 6. 5. 2011 (viz č. l. 1 – 2 spisu), ačkoli je již z povahy tohoto podání zřejmé, že nejde o důkazní prostředek, který by měl být soudem posuzován stejně jako výpověď obviněného, a tedy na základě kterého by soud mohl usuzovat na jeho věrohodnost či nevěrohodnost. Stížnost byla v daném případě procesním institutem sloužícím k obraně před rozhodnutím policejního orgánu, a jejímu obsahu tak nelze přisuzovat důkazní hodnotu jako výpovědi obviněného, která je za tímto účelem samostatně upravena v trestním řádu (srov. § 207 tr. ř.). Navíc je třeba přihlížet i k právu na obhajobu obviněného, ze kterého vyplývá možnost hájit se způsobem, který obviněný považuje v daném stadiu řízení za vhodný. Na vinu obviněného pak nelze usuzovat jen ze způsobu zvolené obhajoby, byť by tato obhajoba byla vnitřně rozporná.
[ 0, 0, 1, 0, 0, 0, 1, 0 ]
Odvolací soud učinil nejasné závěry také ve vztahu k hodnocení věrohodnosti výpovědi ostatních svědků. K výpovědi poškozeného J. Š. poněkud rozporuplně na straně 11 svého rozhodnutí uvedl, že sice „Nelze vyloučit, že výpověď tohoto svědka byla nepříznivě ovlivněna skutečností, že v době konfliktu s obžalovaným byl v podnapilém stavu a jeho schopnosti vnímat události a následně s odstupem času je reprodukovat byly sníženy.“, ač k tomu dodal, že „Ve prospěch věrohodnosti tohoto svědka svědčí shodnost popisu vzniku a průběhu popisovaného konfliktu.“. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud na jedné straně připustil vliv opilosti poškozeného na to, jak vnímal probíhající skutečnosti, a přesto hodnotil jeho výpověď jako do značné míry věrohodnou, ale na straně druhé závěr o věrohodnosti J. Š. zpochybnil konstatováním, že oba útočníci „mají špatnou pověst v místě bydliště, kde se opakovaně projevují agresivním výtržnickým chováním“ (srov. strana 16 rozsudku). Přitom vůbec z hlediska věrohodnosti jeho výpovědi nehodnotil zjištěnou skutečnost, že poškozený se dostavil do nemocnice až následující den kolem 20.00 hod. a uvedl, že se poranil téhož dne v 9.00 hod. tak, že zavadil o trám a poranil se na břiše, což vyplývá i ze znaleckého posudku doc. MUDr. Františka Vorla, CSc., ze kterého jinak odvolací soud při svých závěrech vycházel (viz strana 11 rozsudku odvolacího soudu). Toto zjištění pak ani z hlediska věrohodnosti obhajoby obviněného nekonfrontoval s jeho tvrzením, že o zranění J. Š. nevěděl, a kdyby to věděl, hned by to nahlásil (srov. č. l. 387 spisu).
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Tyto vnitřně nejednotné závěry odvolacího soudu jsou přitom podstatnými pro jeho na zhodnocení důkazů navazující konstatování, že právě špatná pověst útočníků a jejich fyzická převaha byly důvodem, že obviněný jednal ve stavu silného rozrušení, tj. ze strachu z obou těchto osob. Zcela nelogickým se v daných souvislostech jeví další závěr odvolacího soudu, že do situace, při níž byl obviněný útočníky napaden, se dostal svým nevhodným chováním, a to tím spíš, když takový závěr odvolací soud učinil na podkladě vlastního tvrzení, že nebylo prokázáno, kdo začal s fyzickým kontaktem, a proto nelze učinit závěr, že by byl konflikt iniciován právě obviněným, když navíc je třeba v tomto směru aplikovat pravidlo in dubio pro reo (viz strana 15 napadeného rozsudku). Navíc samotný závěr o nevhodnosti chování obviněného, který vyzval J. Š. a M. V., aby nešli do jeho restaurace s ohledem na jejich podnapilost a předchozí výtržnické jednání v jiné restauraci, vzbuzuje značné pochybnosti o jeho správnosti, neboť tato výzva obviněného nebyla neadekvátní jeho předchozím zjištěním a byla zřejmě vedena obavou, aby se jmenovaní nedopustili obdobného jednání v jeho restauraci.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 1, 0, 0 ]
K věrohodnosti dalších svědků se odvolací soud přímo nevyjadřoval, když jejich výpovědi ani náležitě ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. nehodnotil. Pokud se již některými svědeckými výpověďmi zabýval, nelze zjistit, zda některé takové výpovědi považoval za věrohodné či nikoli. Určité skutečnosti v tomto směru lze dovozovat pouze z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku, podle něhož např. odvolací soud vycházel z výpovědí svědků F. J. a P. A. (strana 15 rozsudku odvolacího soudu), kteří hodnotili zdravotní stav obviněného poté, co se vrátil do restaurace, přičemž z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, zda přihlédl k tomu, že samotní svědci připustili, že v předmětnou dobu byli pod vlivem alkoholu, a nezabýval se tak ani v obecné rovině tím, zda u nich mohly být tímto ovlivněny jejich pozorovací schopnosti (srov. č. l. 243 a 254 spisu). Tato nedůslednost odvolacího soudu však navazuje na totožné pochybení soudu prvního stupně, jehož rozhodnutí ve svém odůvodnění rovněž postrádá jakékoli hodnocení věrohodnosti jednotlivých svědeckých výpovědí.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
K takto nejasnému hodnocení uvedených svědeckých výpovědí je třeba poznamenat, že při zjišťování intenzity útoku ze strany poškozeného J. Š. a svědka M. V. vycházel odvolací soud především právě z výpovědí F. J. a P. A., ze kterých usoudil, že obviněný útok poškozeného J. Š. a svědka M. V. zveličoval. Takový závěr však nemá dostatečnou oporu v provedeném dokazování ani ve způsobu, jak soud hodnotil uvedené výpovědi, neboť zatímco obviněný u hlavního líčení (č. l. 385 spisu) dne 16. 7. 2014 vypověděl k otázce, v jakém byl po útoku stavu, že se cítil „hrozně, klepal se jako osika, snažil se to nedávat najevo před lidmi, raději moc nemluvil“, svědek P. A. vypověděl v hlavním líčení ze dne 2. 4. 2012 (č. l. 253 spisu), že poté, co se vrátil do hospody, si „nevšiml, zda měl na krku nějaké stopy, neví, zda sípal nebo mluvil normálně“, k dotazu státního zástupce svou výpověď upřesnil tak, „že neví, zda měl obviněný problém s mluvením nebo hlasem, nepamatuje si to“. Svědek F. J. při hlavním líčení dne 13. 2. 2012 (č. l. 243 spisu) uvedl, že obviněný „vypadal normálně, mluvil asi normálně, asi hádá, nepamatuje si to, nebyl agresivní, rozrušený, nic. Neví, zda se zadrhával nebo sípal, asi ne. Neviděl žádné pohmožděniny, asi mu na krk viděl, ale ničeho si nevšiml“. Řádné zhodnocení těchto skutečností v přezkoumávaném rozsudku chybí, zejména porovnání sdělení obviněného, že se snažil své rozrušení ovládnout „snažil se to nedávat najevo před lidmi, raději moc nemluvil“, s tím, že si svědci sami příliš skutečností nevybavovali, když uváděli „asi mluvil normálně“, „asi hádá“, „neví“, „asi ne“, „nevšiml si“ apod. Nelze proto dostatečně konkrétně dovodit, z jakých konkrétních skutečností vzal soud za prokázané, že obviněný své prožitky a pocity stejně jakož i vnímání intenzity útoku přeháněl.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Také soud prvního stupně zranění obviněného hodnotil jako nevážné, přičemž tento soud uvedl, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že útok ze strany poškozeného a M. V. nebyl tak agresivní, jak obviněný popisoval (strana 7 rozsudku). Na toto usuzoval především z toho, že jak obviněný, tak ani svědek M. S. nepřivolali lékařskou pomoc, M. S. dokonce obviněného „zanechal na místě samotného a odešel vařit“ (strana 7 rozsudku nalézacího soudu). Přitom ani tento soud nehodnotil, že podobně poškozený, který měl dokonce těžké zranění, také nepřivolal bezprostředně po incidentu lékařskou pomoc, ale vyhledal ji až druhý den, zřejmě pro stupňující se potíže (viz shora). Z těchto důvodů ani nalézací soud neměl pro uvedené závěry dostatečný podklad v provedeném dokazování.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Nejvyšší soud pro úplnost z obsahu spisu připomíná další odvolacím soudem nezdůrazněné skutečnosti, např. že svědkem prvotní fáze konfliktu byli vedle účastníků samotného konfliktu svědci V. R. a J. N., kteří byli současně jedinými svědky, které sám vyslechl i odvolací soud. Svědek V. R. k prvotní fázi konfliktu vypověděl, že první fyzický kontakt byl veden ze strany J. Š. a M. V., kteří nejprve začali „sprostě nadávat a křičet na něj (tj. na obviněného)“, „pak se to seběhlo strašně rychle, oni chytili pana M.“ a „Š. ho chytil někde pod krkem a V. někde na prsou a snažili se s ním třást, trhali s ním“ (č. l. 504 spisu). Svědek J. N. (č. l. 250 spisu) u hlavního líčení konaného dne 2. 4. 2012 k této prvotní fázi konfliktu vypověděl, že „M. byl opřený o zeď a oni stáli před ním a drželi se“ (č. l. 250 spisu). Při výslechu v řízení před odvolacím soudem tento svědek uvedl, že si předmětnou událost již nepamatuje (č. l. 501 spisu) a žádnou novou skutečnost neuvedl. Odvolací soud sice vzal za prokázané, že „v určitém okamžiku napadali J. Š. a M. V. obviněného tak, že jej natlačili na zeď a škrtili“ (což vyvodil z výpovědi svědků J. N. a V. R.– viz strana 15 rozsudku), avšak již nevycházel z té části výpovědi svědka V. R., ve které tvrdil, že obviněný byl napaden, nebo pokud uváděl, že slyšel dvě rány, byť i tuto skutečnost v odůvodnění svého rozsudku konstatoval (viz strana 14 rozsudku odvolacího soudu).
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Soud prvního stupně pak odlišně od soudu odvolacího dospěl k závěru, že obviněný sice konflikt vyprovokoval tím, že „oslovil kolemjdoucího J. Š. a M. V., následná fyzická potyčka však byla vzájemná a nelze tedy tvrdit, že by obžalovaný J. Š. a M. V. napadl“ (strana 8 rozsudku soudu prvního stupně). Soud tak dovozoval z toho, že ačkoli se mohl „obžalovaný vrátit do restaurace, zamknout dveře a přivolat policejní hlídku“, neučinil tak a „vykročil proti nim sám a dožadoval se, aby do jeho restaurace nechodili“.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Část konfliktu mezi obviněným J. M. a J. Š. a M. V. viděl rovněž svědek M. S. (č. l. 235 spisu), který obviněnému vyběhl na pomoc poté, co byl na konflikt upozorněn svědkem J. N.. M. S. uvedl, že v době, kdy obviněného viděl, byl tento “přilepený na zdi, oba dva ho drželi pod krkem a tlačili na zeď“. Tento svědek dále uvedl, že „V. strčil a ten odlítl od M.“, M. V. však i poté v útoku pokračoval, svědek jej tak znovu odstrčil. Oba byli podle tohoto svědka totálně opilí. I poté, co svědek srazil M. V. na zem, se poškozený J. Š. po obviněném drápal (č. l. 236 spisu). Obviněný měl podle uvedeného svědka po konfliktu krk rudý, těžko se mu dýchalo, ale „kýval, že je v pořádku“. Nejvyšší soud připomíná, že takto popsané okolnosti uvedeným svědkem odvolací soud do svého hodnocení výpovědi obviněného a jeho věrohodnosti nezahrnul, ač jde o svědka, který se přímo účastnil, byť v závěru, předmětného útočného incidentu, a jde tedy o svědectví, které má důležitý význam. Z těchto důvodů bude třeba jej rovněž v další části řízení náležitě vyhodnotit ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., což se však dosud nestalo.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Na základě výše uvedených důkazů a z nich vyplývajících skutečností Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud nevěnoval náležitou pozornost všem provedeným důkazům, ani rozporům ve výpovědích některých svědků, zejména těch, kteří byli ovlivněni požitým alkoholem, nezohlednil všechny skutečnosti, jež z dokazování vyplynuly, a nezdůvodnil, proč některé svědecké výpovědi preferoval a vzal za podklad svých zjištění, a naproti tomu jiné, na které bylo shora poukázáno, pominul.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Z takto rozvedených souvislostí je zřejmé, že jak nalézací soud, tak ani odvolací soud najisto nestanovily, z jakých důvodů a kterého ze svědků považovaly při rozporuplnosti jejich výpovědí za natolik věrohodného, aby mohly z jeho výpovědi a v jakém směru vycházet při svých závěrech o vině obviněného, přičemž z napadeného rozsudku ani dostatečně nevyplývá konkrétně, o které skutečnosti vyplývající z provedeného dokazování své závěry odvolací soud opřel, a proč některé skutečnosti naproti tomu pominul. V důsledku tohoto postupu odvolacího soudu do značné míry navazujícího na obdobně nedostatečné hodnocení důkazů ze strany nalézacího soudu, se jeví napadený rozsudek nepřezkoumatelný, a proto je třeba, aby se nalézací soud všemi těmito skutečnostmi znovu podrobně zabýval.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Kromě výše uvedeného pochybnosti vzbuzují rovněž závěry odvolací soudu vycházející z obsahu znaleckého posudku JUDr. Zdeňka Náchodského z oboru kriminalistika, se zvláštní specializací sebeobrana, služební zákroky a vedení boje z blízka (č. l. 330 – 344 spisu) a z jeho výpovědi učiněné v hlavním líčení ze dne 1. 9. 2014 (č. l. 437 – 440 spisu). Nejvyšší soud poukazuje na to, že v hlavním líčení sám znalec připustil, že některé svědecké výpovědi, ze kterých soudy při svém rozhodování vycházely, neměl při vypracovávání svého posudku k dispozici (např. výpověď svědka V. R.– viz č. l. 439 spisu). Přesto tento znalec uvedl, že „je prokázáno, že obviněný lhal, když měl být pět minut dušen a on se pět minut snažil vyndat zbraň“ nebo že „se do situace vmanévroval sám svým postupem“. Rovněž uvedl, že „obviněný se do konfliktu neměl pouštět, i kdyby mu vešli do restaurace, měl tam hosty a personál, kdy tyto osoby by mu pomohly tyto dva odstranit“ a že „nevěří tomu, že obviněný nechtěl Š. poškodit“, nebo že obviněný „mohl mít zbraň připravenou jen tak, aby byla zaznamenána, a nemusel to nechat dojít do krajnosti“, anebo že kdyby „obviněný zůstal sedět v baráku, tak by k tomu nedošlo“. Znalec též uvedl, že „to, že obviněný tyto dva oslovil, považuje za provokaci, kdyby byl v jejich kůži, tak by to tak bral“, a že „nelze objektivizovat, kdo první začal“ (č. l. 439 spisu). Odvolací soud do svého rozsudku na straně 9 převzal závěry znalce a z odůvodnění rozhodnutí tak lze jen zmínit, že přijal tvrzení znalce, že „není přesvědčen o tom, že v čase bezprostředně před střetem nebo při střetu měl obviněný zbraň ještě v pouzdře u pasu, že je „potřebné řídit se zásadou nevyvolávat konflikty…“, že obviněný se choval iracionálně, neboť muž běžné populace a jeho věku by se měl vyhnout osobám, o nichž má informace, že mohou být v podnapilém stavu agresivní, …, přičemž nelze vyloučit ani předestřenou alternativu, že si byl vědom toho, že má zbraň nabitou ostrými náboji…“. Stejně, tak odvolací soud akceptoval závěr znalce, že „…může téměř vyloučit, že by J. Š. a M. V. po prvním výstřelu pokračovali v boji s obviněným dál a nechali jej za dalších až dvacet sekund vystřelit podruhé“, a to aniž by zhodnotil ve vztahu k ostatním výsledkům provedeného dokazování, na které bylo shora poukázáno a z kterých vyplývá, že někteří svědci slyšeli dvě střelné rány (srov. zejména výpovědi M. S. a V. R.). Dále znalec uvedl, že „…obviněný měl a mohl předpokládat, že některého z útočníků střelou zasáhne…“.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Ač je z uvedeného zřejmé, že znalec hodnotil výpovědi svědků i obviněného, což přísluší pouze soudu, a současně činil nikoliv jen odborné závěry, čímž se zpronevěřil zásadám pro zpracování znaleckého posudku, jehož účelem ve smyslu § 105 tr. ř. je objasnění skutkových okolností na základě odborných znalostí v příslušném oboru (viz rozhodnutí č. 56/1965 Sb. rozh. tr.), takto zcela mimo svá znalecká oprávnění učinil zcela mu nepříslušející závěry.
[ 0, 0, 1, 0, 0, 1, 1, 0 ]
Navíc znalec nerespektoval ani to, že jestliže je podání znaleckého posudku závislé na určitém hodnocení důkazů, znalec musí svůj závěr v posudku vyslovit podmínečně, popř. alternativně, s ohledem na možná či v úvahu přicházející hodnocení opatřených důkazů orgánem činným v trestním řízení (srov. rozhodnutí č. 64/1980 Sb. rozh. tr.). Pokud si tedy důkazy navzájem odporují a mohou vést k různým skutkovým variantám, nesmí znalec zaujímat stanovisko k správnosti či pravdivosti určité skupiny důkazů nebo určité skutkové varianty, ale musí zpracovat znalecký posudek s přihlédnutím k různým možnostem (variantám) z takové důkazní situace vyplývajícím. Jestliže je však některá z alternativ podle poznatků příslušného vědního oboru podle specializace znalce nepřijatelná, tedy vyloučena (nikoli jen pochybná apod.), je třeba, aby to bylo ve znaleckém posudku výslovně uvedeno (srov. rozhodnutí č. 33/1981 Sb. rozh. tr.).
[ 0, 0, 1, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Z ustálené judikatury proto vyplývá, že pokud mají být závěry znalce opřeny o různé subjektivní údaje (např. o svědecké výpovědi o chování obviněného v době spáchání trestného činu) nebo o podkladové materiály, které jsou rozporné nebo se vzájemně vylučují, pak by měl znalec vypracovat podmíněný nebo alternativní závěr pro všechny možné varianty řešení, přičemž definitivní závěr o spolehlivosti podkladových materiálů a výběr jedné z variant řešení musí učinit orgán činný v trestním řízení, nikoliv znalec (viz MUSIL, J. Hodnocení znaleckého posudku. Kriminalistika [online]. 2010, roč. 42, č. 3, [cit. 7. 1. 2015], dostupné na: http://www.mvcr.cz/clanek/hodnoceni-znaleckeho-posudku.aspx). Znalci proto ze všech uvedených důvodů nepřísluší hodnotit výpovědi ani činit právní závěry, a přestože orgány činné v trestním řízení jím nejsou vázány a jsou povinny jej hodnotit jako každý jiný důkaz (srov. zejména rozhodnutí pod č. 40/1972, č. 62/1973 a č. 55/1986 Sb. rozh. tr.), nalézací soud i odvolací soud uvedený znalecký posudek znalce JUDr. Zdeňka Náchodského, i přes zjevné vady, které tento znalecký posudek vykazuje a na které bylo shora poukázáno, vzaly za podklad svých úvah o vině obviněného, aniž by uvedené vady hodnotily, nebo kriticky uvážily.
[ 0, 0, 1, 1, 0, 0, 0, 0 ]
Nejvyšší soud proto zdůrazňuje, že v dalším řízení bude napravit, že oba soudy doposud nerespektovaly ustálenou judikaturu, ze které vyplývá, že je nutné znalecký posudek hodnotit stejně pečlivě, jako každý jiný důkaz, ani on nepoužívá žádné větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce. Metodologie znaleckého dokazování vyžaduje, aby jak orgány činné v trestním řízení, tak samotný znalec kriticky hodnotili úplnost a bezvadnost podkladových materiálů, které znalec podrobuje svému zkoumání. Znalec nesmí sám vyloučit některé z předložených podkladů jen proto, že nezapadají do jím vytyčené verze události. Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, slepě důvěřovat závěrům znalce, by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce; takový postup nelze z ústavněprávních hledisek akceptovat. Vyvstanou-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, je orgán činný v trestním řízení povinen, v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§ 2 odst. 4, 5 tr. ř.), pokusit se odstranit vzniklé pochybnosti obstaráním dalších důkazů. V případě závažných skutkových rozporů a pochybností o správnosti znaleckého posudku, které se nepodaří odstranit, musí soud postupovat podle pravidla in dubio pro reo a rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149)].
[ 0, 0, 1, 0, 0, 1, 0, 0 ]
Nejvyšší soud k tomu dodává, že soud prvního stupně v dalším řízení bude muset dodržet vysoký standard i tam, kde jde o hodnocení vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazů. Jde-li o jejich hodnocení, procesní předpisy sice ponechávají volnost soudci obecného soudu, avšak nemůže jít o volnost absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností. Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, což má garantovat, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění, protože pouze ona jsou způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající ve zbavení jednotlivce jeho osobní svobody [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1291/12 (N 77/69 SbNU 311)]. Bude povinen vycházet z toho, že k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a nesmí být projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01 (N 10/25 SbNU 69)].
[ 0, 0, 1, 0, 0, 1, 0, 0 ]
Bude se proto muset vyvarovat toho, že nalézací soud (srov. strany 6 – 8 rozsudku nalézacího soudu), ale ani odvolací soud, jenž na straně 9 svého rozsudku konstatoval závěry znalce JUDr. Zdeňka Náchodského, jeho znalecký posudek z oboru kriminalistika, se zvláštní specializací sebeobrana, služební zákroky a vedení boje z blízka, jako důkaz ve smyslu výše uvedených zásad ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. nehodnotil, pouze na straně 15 uvedl, že „obhajoba obviněného, že ztrácel vědomí, že nemohl mluvit, že měl pohmožděný krk, byla zpochybněna nejen závěry soudního znalce JUDr. Zdeňka Náchodského…“, je tedy zřejmé, že o něj opřel své závěry nejen o průběhu skutku, ale i o věrohodnosti obviněného, aniž však splnil všechny výše uvedené povinnosti z hlediska hodnocení tohoto znaleckého posudku.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Zásadně však Nejvyšší soud připomíná, že výsledky prováděného dokazování bude nutné soustředit i na pečlivé objasnění toho, zda obviněný jednal za podmínek nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku, jak je na ně shora poukázáno. V té souvislosti bude nutné obezřetně zkoumat ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. obviněným uplatňovanou obhajobu, kterou bude třeba důsledně posuzovat na základě všech ve věci provedených důkazů.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Nejvyšší soud považuje za nutné, aby soud prvního stupně nejprve provedl dokazování, podle jehož výsledků by mohlo být jednoznačně určeno, kterou z nabízejících se verzí obviněného nebo útočníků, příp. i jinou verzi, a s ní korespondující obsahy výpovědí dalších svědků, považuje za prokázanou, což zejména odvolací soud v přezkoumávaném rozhodnutí nesplnil, když jednak v rozporu s ustanovením § 263 odst. 7 tr. ř. hodnotil sám důkazy, které neprovedl, a ty, jenž provedl, náležitě nezhodnotil ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., jak byl povinen, tzn. bez alternativních skutkových zjištění (srov. rozhodnutí č. I/1996 Sb. rozh. tr.). Zejména je třeba poukázat na jeho nedostatečné objasnění okolností, které by mohly odůvodnit použití nutné obrany, jež vycházely z nejednoznačně zjištěného skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). V dalším řízení se bude muset soud prvního stupně vyvarovat chyb, jež jsou shora vytknuty jemu i odvolacímu soudu, a dokazování vést tak, aby v něm bylo objasněno, nejen to, jak intenzivní byla obava obviněného před dalším napadáním útočníka v době jeho útoku, ale i to, zda prostředky použité k odvrácení této obavy byly přiměřené způsobu útoku z hlediska podle § 29 tr. zákoníku.
[ 0, 0, 1, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Soud bude muset brát do úvahy nejen všechna důležitá zjištění vyplývající z provedeného dokazování, ale tato zjištění konfrontovat i se zákonným vymezením nutné obrany, zejména co do vztahu hrozícího útoku a jeho intenzity a intenzity obviněným zvolené obrany, jak jsou tyto okolnosti jednání v nutné obraně vymezeny nejen právní teorií, ale i ustálenou judikaturou soudů stanovící hlediska, k nimž je třeba při řešení otázky případné zcela zjevné nepřiměřenosti nutné obrany způsobu útoku přihlížet. Zvažovat bude nutné to, že intenzita obrany, má-li být způsobilá odvrátit útok, může být zásadně silnější než intenzita útoku, přitom však nesmí být zcela zjevně, tj. přehnaně silnější, než je třeba k odvracení útoku a že je nutná obrana vyloučena z důvodu tzv. intenzivního excesu tehdy, když čin obránce zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá všem rozhodným okolnostem charakterizujícím způsob útoku [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 433/2002 (N 49/33 SbNU 11)].
[ 0, 0, 1, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Na základě výsledků provedeného dokazování bude soud muset hodnotit všechny prokázané okolnosti, za nichž k činu došlo, a posuzovat povahu a nebezpečnost útoku, jímž byl obviněný ohrožen, intenzitu napadení s ohledem na stav, jak jej v době konfliktu prožíval obviněný. Nejvyšší soud pro úplnost svého závěru poukazuje na výpověď svědka M. S. ohledně intenzity útoku J. Š. a M. V. a jeho následků (č. l. 235 – 236 spisu). Uvedené svědectví bude soud povinen při posuzování intenzity útoku v naznačeném smyslu vyhodnotit. Stejně tak bude povinen náležitě zhodnotit, zda se obviněný do konfliktu dostal svým „nevhodným chováním“, příp. svou „provokací“, na kterou doposud bez potřebných argumentů oba soudy bez dalšího usuzovaly (srov. strana 8 rozsudku soudu prvního stupně, strana 16 rozsudku odvolacího soudu). Dále bude nutné brát do úvahy i to, že obviněný ani samotný poškozený v době, kdy byl zraněn, zřejmě nevěděli o tom, že výstřelem byl skutečně zasažen, neboť tuto okolnost zjistil poškozený sám až poté, co druhý den vyhledal ošetření, kde byla neprůkazná rána na jeho těle lékaři jako střelné poranění konstatována.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
V souvislosti s tím Nejvyšší soud připomíná, že nelze rezignovat na princip presumpce neviny, jenž vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73)].
[ 0, 0, 1, 0, 0, 1, 0, 0 ]
Závěrem je třeba zdůraznit, že soud může závěr o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku učinit až tehdy, pokud dojde k závěru, že byl skutečně prokázán intenzivní exces z nutné obrany (§ 29 odst. 2 tr. zákoníku), tedy vyloučí, že obviněný jednal v nutné obraně jako okolnosti vylučující protiprávnost jeho činu. Za důkladným zodpovězením této otázky nelze vyloučit, že v průběhu dokazování bude nutné s ohledem na potřebné doplnění dokazování a závěry z něj vyplývající, jakož i nové zákonu odpovídající zhodnocení již provedených důkazů, provést i další důkazy.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích, a současně rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, bylo zrušeno jen v důsledku dovolání obviněného, podaného samozřejmě v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius).
[ 0, 0, 0, 0, 0, 1, 0, 0 ]
Dále je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění rozsudku musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, a dále proč příp. nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Podobně i z případného rozhodnutí odvolacího soudu musí být zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným, popř. dalším odvolatelem (především státním zástupcem), v odůvodnění odvolání a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
V Brně dne 24. listopadu 2015JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Judikát 32 Cdo 15/2013
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
32 Cdo 15/2013
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
ČESKÁ REPUBLIKA
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
ROZSUDEK
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
JMÉNEM REPUBLIKY
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně COLUMBUS spol. s r.o., se sídlem v Praze 9, Nad Kolčavkou 8, identifikační číslo osoby 48 53 60 83, zastoupené JUDr. Ing. Milošem Vasovičem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 958/25, proti žalované AGRO & KOMBINÁT Dolní Žandov spol. s r.o., se sídlem v Dolním Žandově 218, PSČ 350 02, identifikační číslo osoby 46 88 21 89, zastoupené JUDr. Hanou Šťastnou, advokátkou se sídlem v Mariánských Lázních, Hlavní třída 234/102, o zaplacení částky 10,707.375,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 110/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. srpna 2012, č. j. 9 Cmo 437/2008-177, takto:
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. srpna 2012, č. j. 9 Cmo 437/2008-177, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. srpna 2008, č. j. 49 Cm 110/2007-84, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Odůvodnění:
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení částky 10,707.375,- Kč s 5% úrokem z prodlení z titulu vrácení úvěru poskytnutého Komerční bankou, s.p.ú. (dále jen „banka“) smlouvou o úvěru č. Ú/231/10/91 na přechodný nedostatek finančních zdrojů ve výši 15,296.000,- Kč ze dne 29. prosince 1990, ve znění dodatků č. 1 až 3 (dále jen „smlouva o úvěru“) právnímu předchůdci žalované Agrokombinátu Dolní Žandov, státnímu podniku (dále též jen „dlužník“). Tvrdila, že dne 25. února 1991 požádal dlužník Konsolidační banku, s.p.ú. o převzetí pohledávky banky z tohoto úvěru v rozsahu 80 %, tj. co do částky 12,237.000,- Kč. Žádost o převzetí pohledávky ověřila pobočka banky v Chebu. Konsolidační banka, s.p.ú. potvrdila převzetí pohledávky z úvěru přípisem z 2. dubna 1991. Splatnost a výše první splátky dluhu z úvěru byla stanovena v potvrzení o převzetí pohledávky na leden 1992. Smlouvou o prodeji podniku č. 745/94 ze dne 31. srpna 1994 uzavřenou s Pozemkovým fondem České republiky žalovaná koupila podnik „Agrokombinát Dolní Žandov, Zemědělská výroba bez bramborárny“. Prodejem podniku přešel na žalovanou i závazek ke splácení úvěru ve výši 12,237.000,- Kč. Pohledávka ze smlouvy o úvěru postupně přešla na Konsolidační banku Prahu, s.p.ú., následně na společnost SACAR, spol. s r.o. a na žalobkyni. Žalovaná dluží na splátkách jistiny úvěru žalovanou částku, když k úhradě částky 1,529.625,- Kč (tj. rozdílu mezi převzatým závazkem a žalovanou částkou) byla zavázána rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. října 2000 v řízení vedeném pod sp. zn. 28 Cm 642/96.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. srpna 2008, č. j. 49 Cm 110/2007-84, žalobu zamítl a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení žalované.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dovodil aktivní i pasivní legitimaci účastníků řízení, jehož předmět spojoval s režimem úvěrů poskytnutých na trvale se obracející zásoby, a považoval za důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou, když právní předchůdce žalované ani žalovaná se nezavázali k jiné splatnosti úvěru než té, která byla dohodnuta ve smlouvě o úvěru ve znění dodatku č. 2, tedy dnem 25. června 1991. Na upomínky Konsolidační banky Praha s.p.ú. z listopadu 1997, jakým způsobem bude žalovaná řešit splácení svého závazku z úvěru na trvale se obracející zásoby, žalovaná odpovídala, že by dluh splácela ve stejném režimu jako majetek, který privatizačním projektem získala, tj. pravidelnými ročními splátkami po dobu 13 let. Na tomto řešení se účastníci nedohodli. K uznání závazku dlužníkem ani žalovanou nedošlo a žaloba byla soudu doručena dne 18. září 2007, tedy po uplynutí tříleté promlčecí lhůty určené v ustanovení § 131a hospodářského zákoníku (dále též jen „hosp. zák.“).
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem (poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 32 Cdo 4769/2009, zrušil jeho předchozí potvrzující rozsudek ze dne 17. března 2009, č. j. 9 Cmo 437/2008-109, a věc mu vrátil k dalšímu řízení) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru byla platně uzavřena v souladu s ustanovením § 382a odst. 3 hosp. zák., přičemž si její účastníci sjednali termín splatnosti celého úvěru na 25. červen 1991. Za správný považoval mimo jiné i závěr soudu prvního stupně, že na žalovanou přešly i závazky vztahující se k privatizovanému majetku, konkrétně závazek ve výši 12,237.000,- Kč z titulu nezaplacených splátek úvěru.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Námitku promlčení vznesenou žalovanou považoval odvolací soud za důvodnou, neboť s ohledem na obsah listin předložených k důkazu nelze dovodit, že došlo k uznání sporného závazku, a tím k běhu nové promlčecí lhůty. Žádost ze dne 25. února 1991 nelze považovat za uznání závazku již z toho důvodu, že tato listina nebyla adresována subjektu, který byl v dané době věřitelem pohledávky. K uznání závazku ze smlouvy o úvěru nemohlo pojmově dojít smlouvou o prodeji podniku, neboť takový úkon z jejího obsahu nevyplývá, byť jejím obsahem je i převzetí závazků s podnikem souvisejících. Uznáním závazku podle ustanovení § 132 odst. 1 hosp. zák. není ani dopis žalované ze dne 19. listopadu 1997, neboť z něj nelze dovodit uznání závazku, zejména co do rozsahu závazku. Odkaz na závazky převzaté kupní smlouvou č. 745/94 (smlouvou o prodeji podniku) je zmíněn v obecné rovině, bez potřebné konkretizace co do rozsahu, tedy uvedení konkrétní výše splátek dluhu, popř. navrhovaného termínu jejich splatnosti.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
S ohledem na výše uvedené odvolací soud uzavřel, že nedošlo-li k perfektnímu uznání závazku, je třeba posuzovat běh a trvání promlčecí lhůty podle ustanovení § 131a hosp. zák. Ve smlouvě o úvěru byla sjednána splatnost na den 25. června 1991, právo na zaplacení mohlo být uplatněno poprvé u soudu dne 26. června 1991 a tento den je začátkem běhu tříleté promlčecí lhůty, která marně uplynula dne 26. června 1994. Námitka promlčení práva žalobkyně podle ustanovení § 130 a 131 hosp. zák. je tak důvodná, neboť žaloba byla podána dne 18. září 2007.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je zásadně právně významné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož listinou ze dne 19. listopadu 1997 nedošlo k uznání závazku žalovanou. Zdůrazňuje, že důvod plnění nemusí být vymezen právním titulem, nýbrž postačí dokonce i důvod vymezený hospodářskou kauzou. Žalovaná přitom právní důvod i rozsah závazku vymezila odkazem na konkrétní smlouvu, a to kupní smlouvu č. 74594 (smlouvu o prodeji podniku), v níž je uveden jediný závazek v konkrétní výši vůči věřitelce Konsolidační bance Praha, s.p.ú. Uznala-li tedy žalovaná svůj závazek, byla žaloba s ohledem na ustanovení § 131b odst. 6 hosp. zák. podána včas.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že v případě, kdy dlužník písemně navrhuje určitý rozsah plnění ve snaze odvrátit soudní spor, načež se sám domáhá právní irelevantnosti takového úkonu, pak se dovolává vlastní nepoctivosti a ve svém důsledku zneužívá právo. Proto považuje námitku promlčení vznesenou žalovanou za rozpornou s dobrými mravy.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s čl. II bodem 7. přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu [o případ uvedený pod písmenem b) nejde], tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Nejvyšší soud shledal dovolání žalobkyně přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil nesprávně otázku uznání závazku podle hospodářského zákoníku.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Podle ustanovení § 763 obchodního zákoníku se dosavadními předpisy řídí nejen právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992, ale rovněž i důsledky porušení závazků a jiných povinností, včetně prodlení se splněním povinností.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Podle ustanovení § 20 odst. 2 hosp. zák., ve znění do 31. prosince 1991, je právní úkon třeba vykládat v souladu se skutečnou vůlí jednající organizace a v souladu s povahou jednání, o které jde. Přitom je třeba přihlédnout k okolnostem, za kterých byl projev učiněn, a k zásadám poctivého hospodářského styku. Projev vůle, který obsahuje výraz, jenž připouští různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži toho, kdo takový výraz užil.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Z ustanovení § 132 odst. 2 hosp. zák. plyne, že uzná-li povinná organizace co do důvodu a rozsahu písemně svůj závazek, třeba i promlčený, má se za to, že v rozsahu uznání závazek v době uznání trvá.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Podle ustanovení § 131b odst. 6 hosp. zák. bylo-li právo povinným subjektem uznáno, je promlčecí lhůta desetiletá a běží ode dne doručení uznání; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí lhůta ode dne, kdy uplynula tato lhůta.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že uplatněný nárok ze smlouvy o úvěru se promlčel v obecné tříleté lhůtě podle hospodářského zákoníku, neboť nedošlo k uznání závazku a tím k novému počátku běhu promlčecí lhůty. Podle odvolacího soudu nelze listinu ze dne 19. listopadu 1997 adresovanou věřitelce považovat za uznání dluhu, neobsahuje-li uvedení konkrétního závazku a jeho výši, rozsah, v jakém je uznáván, a termín navrhovaných splátek.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Podle zjištění soudů obou stupňů žalovaná v dopise ze dne 19. listopadu 1997, kterým odpověděla na písemnou žádost tehdejší věřitelky Konsolidační banky Praha, s.p.ú. ze dne 4. listopadu 1997 o sdělení, jakým způsobem bude řešit splácení závazku z úvěru na trvale se obracející zásoby, jenž na žalovanou přešel smlouvou o prodeji podniku č. 745/94 uzavřenou mezi Pozemkovým fondem České republiky a žalovanou, uvedla: „Na vaši písemnou žádost ze dne 4. listopadu 1997 zasíláme náš návrh na splácení závazku vůči vašemu peněžnímu ústavu, který jsme převzali kupní smlouvou č. 745/94 při realizaci privatizačního projektu č. 40112. S ohledem na ekonomickou situaci našeho podniku, ve kterém hospodaříme, navrhujeme, aby náš původní závazek, uvedený v kupní smlouvě č. 745/94 byl splácen ve stejném režimu jako majetek, který jsme privatizačním projektem získali, tj. pravidelnými měsíčními splátkami po dobu 13 let.“
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Při výkladu právního úkonu, jehož vznik a nároky z něj vzniklé před 1. lednem 1992 se posuzují podle hospodářského zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 1991, je třeba postupovat podle pravidel vyplývajících z ustanovení § 20 odst. 2 hosp. zák. Toto ustanovení vymezuje širší okruh prostředků výkladu, požaduje-li, aby bylo též přihlédnuto k okolnostem, za kterých byl projev učiněn a k zásadám poctivého hospodářského styku.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
S přihlédnutím k tomu, že přípis žalované ze dne 19. listopadu 1997 byl odpovědí na dopis věřitelky ze dne 4. listopadu 1997, a v dodatku ke smlouvě o prodeji podniku č. 745/94 obsahujícím výpočet kupní ceny (hodnoty převáděného majetku) na základě účetní hodnoty majetku, který byl zpracován podle bodu III.2. této smlouvy, je mezi převzatými závazky jen jediný závazek vůči Konsolidační bance Praha, s.p.ú. ve výši 12,237.000,- Kč, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že závazek byl v dopise žalované ze dne 19. listopadu 1997 identifikován způsobem, který jej činí nezaměnitelným s jiným, neboť neměla-li žalovaná vůči věřitelce, Konsolidační bance Praha, s.p.ú. žádný jiný závazek než ten, jehož zaplacení je předmětem sporu, byl uznán závazek ze smlouvy o úvěru a závěr odvolacího soudu o nekonkrétnosti uznaného závazku nemůže obstát (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1489/2006, in www.nsoud.cz).
[ 0, 0, 1, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Neobsahuje-li přípis žalované ze dne 19. listopadu 1997 jinou výši závazku, pak byl závazek uznán v rozsahu, v jakém byl uveden ve smlouvě o prodeji podniku, resp. v dodatku k této smlouvě, který je opatřen i razítkem žalované a podpisem osoby za ni jednající. K platnosti uznání závazku není třeba uvádět výši, v jaké je uznán, je-li závazek uznán zcela. Požadavek ustanovení § 132 odst. 2 hosp. zák., aby byl závazek uznán „co do rozsahu“, je tak naplněn, neboť žalovaná uznala svůj závazek v celém rozsahu. Uvedení výše splátek dluhu a doba jejich splatnosti není náležitostí uznání závazku podle citovaného ustanovení, jde o způsob úhrady dluhu.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Jelikož rozsudek odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správný, Nejvyšší soud jej bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. ve výroku ve věci samé (včetně závislých výroků o nákladech řízení) zrušil; protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve výroku ve věci samé (a v souvisejícím výroku o nákladech řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
V Brně dne 28. ledna 2015
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
JUDr. Hana Gajdziokovápředsedkyně senátu
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Judikát 30 Cdo 1593/2000
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
30 Cdo 1593/2000
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
ČESKÁ REPUBLIKA
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
ROZSUDEK
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
JMÉNEM REPUBLIKY
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně J. Č., zastoup. advokátem proti žalovaným 1/ B. H. a 2/ L. H., oba zastoup. advokátem, o 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 50/98, o dovolání prvého žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 1999, č.j. 16 Co 153/99-36, takto:
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
I. Dovolání se zamítá.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
O d ů v o d n ě n í :
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 15. 2. 1999, č.j. 7 C 50/98-25, žalovaným uložil, aby žalobkyni zaplatili společně a nerozdílně 300.000,- Kč spolu se 16% úrokem od 30. 12. 1996 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě 36.300,- Kč na náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně po provedeném dokazování učinil po stránce skutkových zjištění závěr, že žalobkyně J. Č. uzavřela s B. H. a B. H., spoluvlastníky domu čp. 107 kat. úz. K., smlouvu o zprostředkování prodeje označeného domu za 14.000.000,- Kč, přičemž byla sjednána provize za realizovaný prodej v rozsahu 3 % z prodejní ceny nemovitosti. Žalobkyně své povinnosti z uzavřené smlouvy plnila; zajistila plány objektu, výpisy z katastrálního úřadu. Pro spoluvlastníky zajistila řadu zájemců. Jednala s firmou H., spol. s r.o., která s bratry H. uzavřela smlouvu o smlouvě budoucí na koupi označené nemovitosti, na ni také složila zálohu ve výši 250.000,- Kč. Tato firma smluvou o postoupení pohledávky převedla práva a povinnosti ze smlouvy budoucí na firmu F., a.s., která posléze kupní smlouvu s prodávajícími uzavřela. Po právní stránce soud prvního stupně hodnotil smlouvu jako smlouvu zprostředkovatelskou, mezi jednáním žalobkyně, jednáním označených firem a následným uzavřením kupní smlouvy shledal vztah příčinné souvislosti a dovodil, že tohoto výsledku bylo dosaženo přičiněním žalobkyně. Zprostředkování zákazníka, který sice nemovitosti nekoupil, ale svá práva (povinnosti) ze smlouvy o smlouvě budoucí postoupil společnosti, která nemovitosti posléze koupila, je podle názoru soudu prvního stupně takového rázu, že pokud by nedošlo ke kontaktu žalobkyně s firmou H., spol. s r.o., nedošlo by ani k uzavření kupní smlouvy se společností F., a.s. a spoluvlastníci nemovitostí B. a B. H. by neměli příležitost jmenované firmě nemovitosti prodat (§ 774 a násl. obč. zák.). V dalším soud prvního stupně odůvodnil závěr o oprávněnosti žaloby co do výše nároku, úroků z prodlení i povinnosti žalovaných plnit žalobkyni společně a nerozdílně.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Městský soud v Praze, který se věcí zabýval z podnětu odvolání žalovaných, rozsudkem ze dne 18. 5. 1999, č.j. 16 Co 153/99-36, rozsudek soudu prvního stupně v části, týkající se vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jinak jej potvrdil a rozhodl, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. K řešení otázky, zda pro vznik práva na odměnu zprostředkovatele je nezbytné, aby zprostředkovatel kontaktoval osobu, s níž byla smlouva uzavřena, připustil dovolání s odůvodněním, že jde o otázku zásadního právního významu, u níž nelze vyloučit jiný výklad, striktnější, než zaujal odvolací soud. Ten při rozhodování vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež shledal správnými a postačujícími pro právní posouzení věci. Ztotožnil se i s právními závěry, které zaujal soud prvního stupně, včetně závěru o právu žalobkyně jako zprostředkovatelky na provizi. Podmínkou vzniku nároku provozovatele na odměnu je podle odvolacího soudu zásadně zkontaktování zájemce se subjektem, který uzavře smlouvu (nepřesně zájemce), aniž je však vyloučeno, jako je tomu v posuzované věci, že zprostředkovatel konečného kupujícího nezkontaktoval, ale vyvinul činnost, která vedla k dohodnutému výsledku. V zákoně použitý výraz „... výsledek dosažen přičiněním zprostředkovatele...“, uvádí se v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu dále, je v souladu se smyslem a účelem zprostředkovatelské smlouvy. Odvolací soud se podrobně vypořádal i s dalšími námitkami odvolatelů, podle nichž nárok na odměnu žalobkyni nepřísluší ani proto, že nemovitosti nebyly prodány za původně požadovanou cenu a že žalobkyně nezajistila veškeré náležitosti spojené s uzavřením kupní smlouvy (§ 774 obč. zák.). Pro konečné rozhodnutí o žalobě ve vztahu k druhé žalované však odvolací soud neshledal základní předpoklady, neboť soud prvního stupně se nezabýval odpovědností žalované jako dědičky po zemřelém B. H. za dluhy v uplatněné výši a žalovaná tento nedostatek rozsudku soudu prvního stupně vytkla.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
V dovolání proti označenému rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se žalovaného B. H. vyslovil tento žalovaný (dále dovolatel) nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu o právu žalobkyně jako zprostředkovatelky na odměnu. V praxi by odvolacím soudem vyslovený právní názor mohl podle dovolatele vést k absurdním důsledkům, neboť právo na odměnu by mohlo vzniknout i v případě, že by smlouva byla uzavřena v pořadí až s několikátým subjektem, který by však prostřednictvím zprostředkovatele vůbec nejednal neznal jej, ale dalo by se dovodit, že se o možnosti koupě dozvěděl v důsledku jakékoli činnosti zprostředkovatele. V době, kdy žalobkyně nabídla služby při zprostředkování prodeje nemovitosti, přislíbila zabezpečit veškeré úkony spojené s takovým jednáním, přičemž na základě jejího odborného odhadu byla stanovena cena 14.000.000,- Kč. Zájemci, které žalobkyně přivedla, projevovali zájem o koupi nemovitosti, ale posléze se ukázalo, že nemají peníze na složení kupní ceny. I v důsledku těchto zkušeností se bratr dovolatele zřejmě nechal žalobkyní přesvědčit o nižší ceně za nemovitosti při prodeji a dovolatel s ohledem na rodinné vztahy posléze bratrův názor akceptoval. K tomu však došlo až v době, kdy žalobkyně nebyla s dovolatelem a jeho bratrem v kontaktu; na jednání společností H. se společností F. se žádným způsobem nepodílela. I v případě společnosti H. se ukázalo, že ta na koupi nemovitostí nemá finanční prostředky a že je pouze realitní kanceláří. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že odvolací soud věc po právní stránce nesprávně posoudil a s odkazem na ust. § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. navrhl, aby dovolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18.5.1999, č.j. 16 Co 153/99-36, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15.2.1999, č.j. 7 C 50/98-25, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nad rámec přímo vysloveného dovolacího důvodu ještě uvedl, že již v průběhu řízení namítal, že v posuzované věci se nejedná o smlouvu zprostředkovatelskou, ale o smlouvu smíšenou, neboť žalobkyně se navíc zavázala zabezpečit další jednání a realizaci prodeje, k čemuž však nedošlo. Odměna měla podle dovolatele pokrývat i úhradu těchto úkonů žalobkyně.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Dovolací soud shledal, že včasné dovolání směřuje proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, že bylo podáno subjektem, který je k jeho podání oprávněn a že po formální stránce i po stránce obsahové splňuje náležitosti stanovené § 241 odst. 1, 2 o.s.ř. pro dovolání jako mimořádný opravný prostředek v občanském soudním řízení (§ 236 a násl. o.s.ř.).
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]
Dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se vztahu mezi žalobkyní a žalovaným B. H. Okolnosti významné pro závěr a přípustnosti dovolání ve smyslu ust. § 238 odst.1 písm. b/ o.s.ř. v posuzované věci nejsou dány, neboť rozsudek soudu prvního stupně, o němž odvolací soud na podkladě odvolání žalovaných rozhodl, je prvním rozhodnutím ve věci. Nedostatky ve smyslu ust. § 237 o.s.ř. nebyly dovolatelem namítány a ani dovolací soud, posuzuje z úřední povinnosti případnou přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení, taxativně uvedené vady v něm neshledal.
[ 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ]