text
stringlengths 1
5.92k
| labels
sequencelengths 8
8
|
|---|---|
§ 242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.; to však neplatí, jde-li o dovolání proti rozsudkům, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není (§ 237 odst. 2 o.s.ř.). | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Podle ustanovení § 238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích, | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§ 208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží, | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu, | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
e) odvolání odmítnuto, | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
f) odvolací řízení zastaveno. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Podle ustanovení § 238a odst. 2 o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 písm. a) a b) není přípustné proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.). Podle § 239 odst. 3 o.s.ř. dovolání není přípustné proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
V posuzovaném případě J. Ž. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně zamítající návrh I. K. na obnovu řízení. Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o.s.ř., a přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení § 238a odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) o.s.ř., mohla by přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu v dané věci vyplývat již pouze z ustanovení § 239 odst. 1, či odst. 2 o.s.ř., nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Vzhledem k tomu, že ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. podmiňuje přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, tím, že jde o usnesení ve věci samé, není dovolání v dané věci z hledisek uvedeného zákonného ustanovení přípustné, neboť dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není usnesením ve věci samé. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Pojem „věc sama“ je právní teorií i soudní praxí vykládán jako věc, která je tím předmětem, pro který se řízení vede. V posuzované věci se dovolatel domáhá obnovy řízení o dědictví, tedy řízení, v němž jde o to, aby rozhodnutím soudu byly deklarovány právní vztahy vzniklé v důsledku smrti zůstavitele. Věcí samou jsou zde práva a povinnosti majetkové povahy ve svém souhrnu tvořící dědictví po zůstaviteli. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
V posuzovaném případě bylo o „věci samé“, tj. o právech a povinnostech tvořících dědictví po L. O., zemřelém dne 14.10.1993 (dále též jen „zůstavitel“), rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 4.12.1995, č.j. D 1191/93-27, kterým byla určena obecná cena majetku zůstavitele, výši zůstavitelových dluhů a čistá hodnota dědictví po zůstaviteli (srov. § 175o odst. 1 o.s.ř.) a kterým byla současně schválena dohoda J. Ž. a Z. T. o vypořádání dědictví po zůstaviteli (srov. § 175q odst. 1 písm. c) a odst. 2 o.s.ř.). Při posouzení dědického práva vycházel soud ze závěru, že dědičkami zůstavitele jsou ze zákona jeho dcery J. Ž. a Z. T. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení ve věci dědictví (§ 234 odst. 1 o.s.ř.) je, na rozdíl od rozhodnutí o dědictví (§ 175q o.s.ř.), rozhodnutím výlučně procesní povahy, protože neřeší věc samu, ale pouze jedinou - a to procesní - otázku, zda věc sama bude v případném obnoveném řízení projednána znovu. Dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně zamítající návrh na obnovu řízení, proto není usnesením ve věci samé, jak to požaduje ustanovení § 239 o.s.ř. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2.12.1997, sp.zn. 2 Cdon 774/97, publikované pod č. 61 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). | [
0,
0,
1,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Protože J. Ž. netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by usnesení odvolacího soudu trpělo vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., není dovolání v posuzovaném případě přípustné ani z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání J. Ž. – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř odmítl. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
V Brně dne 27. června 2006 | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
JUDr. Roman Fiala | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
předseda senátu | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
USNESENÍ | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D. a JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., v právní věci žalobce: P. Č., proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 6. 2018, čj. MPSV-2018/116458-913, o námitce podjatosti vznesené žalobcem ve věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 55 Ad 14/2018, | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
takto: | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Soudci Krajského soudu v Českých Budějovicích Mgr. Helena Nutilová, JUDr. Věra Balejová, JUDr. Marie Trnková, JUDr. Tereza Kučerová a JUDr. Ing. Zdeněk Strnad, PhD., MPA, nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 55 Ad 14/2018. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Odůvodnění: | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Žalobce dne 28. 6. 2018 napadl žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích rozhodnutí žalovaného označené v záhlaví. Poučením ze dne 16. 8. 2018 byl žalobce informován o tom, že může ve lhůtě jednoho týdne ode dne doručení poučení vznést námitku podjatosti soudkyně Mgr. Heleny Nutilové, která bude podle rozvrhu práce jeho věc projednávat a rozhodovat. Soud žalobce také poučil, že v námitce podjatosti musí být uvedeno, v čem stěžovatel spatřuje důvod k pochybnostem o nepodjatosti soudkyně, kdy se o tomto důvodu dozvěděl a o jaké důkazy toto své tvrzení opírá. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Žalobce v reakci na poučení vznesl dne 3. 9. 2018 námitku podjatosti několika soudkyň a jednoho soudce Krajského soudu v Českých Budějovicích. Podle žalobce je dán důvod pro vyloučení soudkyně Mgr. Heleny Nutilové, protože se podílela na rozhodování v předchozím řízení a odmítá pořizovat zvukový záznam z jednání, JUDr. Terezy Kučerové, protože bez omluvy nebyla členkou senátu 50 A, a dalších dvou soudkyň (JUDr. Věry Balejové a JUDr. Marie Trnkové), které se již podílely na předchozím řízení v jeho věci. Důvod k vyloučení soudce JUDr. Ing. Zdeňka Strnada spatřuje žalobce v tom, že není specializován na problematiku hmotného zabezpečení, ale agendu insolvenční. Z obsahu námitky vyplývá, že žalobce je zjevně přesvědčen o nutnosti vyloučit z rozhodování všechny soudce správního úseku uvedeného krajského soudu, a proto se domáhá přikázání věci jinému krajskému soudu. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Soudci správního úseku Krajského soudu v Českých Budějovicích ve svých vyjádřeních k námitce podjatosti shodně uvedli, že se ve vztahu k žalobci ani k projednávané věci necítí jakkoliv podjati a námitku považují za nedůvodnou. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Podle § 8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Žádná ze skutečností, které žalobce ve svém podání uvádí, nezavdává pochybnost o nepodjatosti jednotlivých soudců správního úseku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Není tu dán žádný důvod, pro který by bylo možné považovat tyto soudce za osoby s poměrem k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům. Takové skutečnosti nevyplývají ani z vyjádření soudců k námitce podjatosti. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Námitka podjatosti je tedy dle § 8 odst. 1 s. ř. s. nedůvodná. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že soudci správního úseku Krajského soudu v Českých Budějovicích nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 55 Ad 14/2018. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
V Brně 19. října 2018 | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
JUDr. Michal Mazanec | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
předseda senátu | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Judikát 30 Cdo 1431/2000 | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
30 Cdo 1431/2000 | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
U S N E S E N Í | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele A. O. proti odpůrkyni České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, o invalidní důchod, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 33 Ca 172/95, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. srpna 1997 č.j. 2 Cao 98/97-22, takto: | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
I. Řízení o dovolání navrhovatele se zastavuje. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
O d ů v o d n ě n í : | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání navrhovatele potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. ledna 1997 č. j. 33 Ca 172/95-10, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 23. 8. 1995, kterým zvýšila navrhovateli od 4. 7. 1995 invalidní důchod 2.907,- Kč o 826,- Kč na částku 3.733,- Kč měsíčně. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Proti tomuto rozsudku podal navrhovatel dovolání. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že v posuzovaném případě brání meritornímu rozhodnutí o dovolání navrhovatele nedostatek podmínky dovolacího řízení. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Podle ustanovení § 240 odst. 1,věty první, o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Podle ustanovení § 241 odst. 1, věty první, o.s.ř. dovolatel musí být zastoupen advokátem nebo komerčním právníkem, jestliže nemá právnické vzdělání buď sám nebo jeho zaměstnanec (člen), který za něj jedná. Podle ustanovení § 241 odst. 2, věty druhé, o.s.ř. nemá-li dovolatel právnické vzdělání, musí být dovolání sepsáno advokátem nebo komerčním právníkem anebo zaměstnancem (členem) dovolatele s právnickým vzděláním, který za něj jedná. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Dovolání je mimořádný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Mimořádnost tohoto opravného prostředku odůvodňuje požadavek, aby účastník řízení (jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj ve smyslu ustanovení § 21 odst. 1 o.s.ř. jedná), který se rozhodl dovolání uplatnit, měl právnické vzdělání nebo aby byl zastoupen osobou, která je podle zákona povolána poskytnout právní pomoc (tj. advokátem), jestliže sám nebo jeho zaměstnanec (člen) takovéhoto vzdělání nedosáhl. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
1,
0
] |
Z ustanovení § 241 odst. 1, věty první a z ustanovení § 241 odst. 2, věty druhé, o.s.ř. vyplývá, že dovolatel - pokud nemá právnické vzdělání buď sám nebo jeho zaměstnanec (člen), který za něj jedná - musí být nejen při podání dovolání zastoupen advokátem (komerční právníci se stali s účinností od 1. 7. 1996 advokáty - srov. § 57 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii), ale i požadavek, že tento procesní úkon může učinit jen prostřednictvím takového zmocněnce. Citovaná ustanovení představují zvláštní podmínku dovolacího řízení, jejíž nedostatek lze odstranit, bez jejíhož splnění však nelze vydat rozhodnutí ve věci samé. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
V posuzovaném případě podal navrhovatel dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, aniž by byl při tomto úkonu zastoupen advokátem, a nebylo ani prokázáno, že by měl právnické vzdělání. Soud prvního stupně proto ve výzvě ze dne 9. 2. 2000 č.j. 33 Ca 172/95-94 navrhovatele mimo jiné poučil, že dovolatel musí být zastoupen advokátem nebo komerčním právníkem, jestliže nemá právnické vzdělání buď sám, nebo jeho zaměstnanec (člen), který za něj jedná, a že v takovém případě musí být dovolání sepsáno advokátem nebo komerčním právníkem anebo zaměstnancem (členem) dovolatele s právnickým vzděláním, který za něj jedná. K provedení potřebných úkonů mu určil lhůtu čtrnácti dnů a upozornil jej, že dovolací řízení bude zastaveno, jestliže výzva bude bezvýsledná. Přestože výzva byla navrhovateli doručena dne 18. 2. 2000, dosud jí nevyhověl. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Navrhovatel sice požádal, aby mu ve smyslu ustanovení § 30 o.s.ř. byl pro dovolací řízení ustanoven právní zástupce, Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 9. 1999 č.j. 33 Ca 172/95-72 ovšem žádost navrhovatele zamítl. K odvolání navrhovatele Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 11. 1999 č.j. 2 Cao 235/99-79 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Protože žádosti navrhovatele, aby mu byl pro dovolací řízení ustanoven zástupce, nebylo pravomocným rozhodnutím soudu vyhověno a protože si navrhovatel sám takového zmocněnce nezvolil, nebyl nedostatek podmínky dovolacího řízení podle ustanovení § 241 odst. 1, věty první a § 241 odst. 2, věty druhé o.s.ř. přes výzvu soudu odstraněn. Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání navrhovatele - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - podle ustanovení § 243c a § 104 odst. 2, věty třetí o.s.ř. zastavil. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť navrhovatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu nákladů řízení nemá právo a odpůrkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
V Brně dne 27. června 2000 | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
JUDr. Karel Podolka, v. r. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
předseda senátu | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Judikát 8 Tdo 1337/2015 | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
8 Tdo 1337/2015-41 | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
U S N E S E N Í | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. listopadu 2015 o dovolání obviněného J. M. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 4 To 39/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 T 152/2011, takto: | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 4 To 39/2015, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 8 T 152/2011. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Odůvodnění: | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 8 T 152/2011, byl obviněný J. M. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem spáchaným tak, že | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
dne 1. ledna 2011 v době kolem 12:30 hodin v obci N. H., na N. r. před domem, poté, co nejprve oslovil zde procházejícího J. Š. a M. V. s tím, aby nenavštěvovali jeho restauraci T., a co se jmenovanými došlo ke slovní rozepři a následné vzájemné fyzické potyčce, vytáhl svůj revolver zn. Brazília, ráže 38 Speciál, který měl uložen v pouzdru na opasku na levé straně, a bez výstrahy z něj vystřelil proti tělu J. Š., kterého zasáhl do pravého podžebří, kdy střela pronikla vzestupnou částí tlustého střeva a dutinou zábřišní vpravo a odlomila drobnou část kosti kyčelní vpravo, tedy mu způsobil zranění těžké, pro poškození důležitého orgánu, s obvyklou dobou léčení kolem dvou až tří měsíců. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, který mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, a podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku k trestu propadnutí věci, a to revolveru zn. Brazília, ráže 38 Speciál. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě způsobené škody. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněného rozsudkem ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 4 To 39/2015, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 8 T 152/2011, v celém rozsahu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, a to na základě skutkového zjištění popsaného obdobně, jak skutek vyjádřil soud prvního stupně s tím rozdílem, že změnil část „a co se jmenovanými došlo ke slovní rozepři a následné vzájemné fyzické potyčce, vytáhl svůj revolver zn. Brazília, ráže 38 Speciál, který měl uložen v pouzdru na opasku na levé straně“ na nové zjištění, že „došlo se jmenovanými ke slovní rozepři, poté, co byl jimi fyzicky napaden, z obavy před dalším napadáním vytáhl svůj revolver zn. Brazília, ráže 38 Speciál“. Mimo shora zmíněných změn skutková zjištění popsal ve shodě s tím, jak to učinil soud prvního stupně. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Za uvedený přečin odvolací soud obviněného podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí revolveru a rozhodl i o náhradě škody. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání proti výroku o vině i o trestu, pro nesprávné právní posouzení skutku, k němuž došlo v souvislosti s vadným hodnocením důkazů, které soudy v odůvodnění svých rozsudků řádně nevyložily. Obviněný v dovolání nejprve poukázal na výpovědi poškozeného J. Š. a M. V., kteří dotvrzovali, že jimi byl napaden, jakož i na výpovědi svědků V. R. a M. S., z nichž vyplývá, že útok zahájili právě J. Š. a M. V., kteří navíc byli více jak o generaci mladší a měli fyzickou převahu. Obviněný vysvětlil, že pokud proti útočníkům použil střelnou zbraň, kterou by mohl další útok J. Š. a M. V. odvrátit, uvědomil si, že ji má u sebe až ve chvíli napadení, snažil se ji vyjmout z pouzdra, a tehdy došlo k nechtěnému výstřelu pod nohy útočníků. Tento výstřel je však neodradil od dalšího útoku, protože ho i nadále škrtili. Přitom došlo při další manipulaci se zbraní k následnému nechtěnému výstřelu, který již poškozeného J. Š. zasáhl. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Obviněný vznesl výhrady proti protokolu o ohledání místa činu, který podle jeho názoru neobsahuje žádné skutečnosti významné pro zjištění skutkového stavu věci, ale pouze orientační informace, protože ani čtyři pokusné situace v něm konstruované nevedly k závěru o protiprávním jednání obviněného. Rovněž závěry znalce JUDr. Zdeňka Náchodského z oboru kriminalistika, odvětví se zvláštní specializací sebeobrana, služební zákroky a vedení boje zblízka, o tom, že obviněný konflikt svým postupem vyprovokoval, obsahují nepřijatelné subjektivní názory. Z těchto důvodů obviněný shledal, že ve zjištěném skutkovém ději je řada nepřesností a neúplností, které, pokud nebudou vyjasněny dalšími provedenými důkazy, zakládají důvody pro použití zásady in dubio pro reo. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
I přes tyto námitky proti správnosti skutkových zjištění, při respektu ke skutku tak, jak byl odvolacím soudem prokázán a popsán, obviněný považoval použitou právní kvalifikaci za nesprávnou, protože soud druhého stupně, byť obviněného uznal vinným podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, nevzal v úvahu všechny rozhodné a prokázané okolnosti, které odlišují jednání v omluvitelné pohnutce z důvodu silného rozrušení ze strachu, od situace, při níž obránce jedná za podmínek nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku, když i podle odvolacího soudu ze strany J. Š. a M. V., došlo k útoku na obviněného (viz svědectví J. N., M. S., policisty M. B., F. J. a V. R.), při kterém byl škrcen a měl z nich strach. Obviněný též namítl, že skutečnost, že obviněný útočníky oslovil proto, aby nešli do jeho restaurace v podnapilém stavu, ve kterém se oba nacházeli, nelze považovat za vyprovokování daného útoku, a taková úvaha k vyloučení nutné obrany nepostačuje. Odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2001, sp. zn. 4 Tz 284/2001, obviněný zdůraznil, že i vyprovokovaný útok je útokem ve smyslu nutné obrany, pokud bylo prokázáno, že obviněný se bránil trvajícímu fyzickému útoku J. Š. a M. V., který směřoval proti jeho životu či zdraví. Dodal, že přiměřenost obrany nelze srovnávat s proporcionalitou, neboť obviněný byl vystaven vyhrožování J. Š. a M. V., které přerostlo v násilné natlačení na zeď, uchopení za krk a škrcení. Za této situace jednání obviněného nevybočilo z mezí nutné obrany, neboť bylo reakcí na fyzický útok nebezpečných pachatelů, byť neozbrojených. Použití zbraně proti útočníkovi, který sám není ozbrojen, nutnou obranu nevylučuje, neboť obrana musí být způsobilá útok odvrátit. Zákon připouští, aby obránce použil i podstatně důraznější prostředek než útočník, a také to, aby způsobil citelně závažnější následek, než jaký hrozil z útoku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1347/2008 a 7 Tdo 272/2006). | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a všechna další rozhodnutí na tyto rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla svého zákonného podkladu. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
K dovolání obviněného se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil i státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, jenž v první části dovolání shledal námitky, které pod uvedený dovolací důvod podřadit nelze, neboť obviněný vytýkal nedostatky ve skutkových zjištěních a způsobu hodnocení důkazů, které jsou založené na nerespektování ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 125 tr. ř. a zásady in dubio pro reo. V druhé části dovolání, v níž obviněný v souladu s označeným dovolacím důvodem zpochybnil právní kvalifikaci přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, spatřoval námitky, z jejichž podnětu již lze napadené rozhodnutí přezkoumávat, protože obviněný se na podkladě skutkových zjištění domáhal nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku, a v důsledku toho své beztrestnosti. Tuto výhradu však státní zástupce nepovažoval za opodstatněnou, protože se s ní soudy obou stupňů byť stručně vypořádaly a uzavřely, že obrana obviněného byla zcela zjevně nepřiměřená předmětnému útoku. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Státní zástupce se s dovoláním obviněného ztotožnil v tom, že při posouzení, zda určité jednání je nutnou obranou či nikoli, není samo o sobě rozhodné, kdo útok od počátku vyprovokoval, ale to, zda takové jednání splňuje podmínky uvedené v § 29 tr. zákoníku. Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem „způsobu útoku“, a proto obviněný správně poukazoval na to, že u nutné obrany se nevyžaduje její přiměřenost ve smyslu naprosté proporcionality, neboť tato obrana musí být intenzivnější, aby útok odvrátila. I když posouzení, zda je určité jednání nutnou obranou nebo již excesem z nutné obrany, je obtížné, a i přesto, že obviněný byl skutečně napaden dvěma útočníky, o nichž bylo známo, že jsou konfliktními osobami, a dokonce téhož dne nedlouho předtím byli účastni incidentu v jiné restauraci, nebyla obava z nich natolik intenzivní, jak obviněný popisoval. Státní zástupce proto i při těchto zjištěních vyslovil závěr, že přestože jednání obviněného odráželo útok J. Š. a M. V., jeho obrana byla zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Za přiléhavou proto považoval právní kvalifikaci jako přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, která je privilegovanou skutkovou podstatou k trestnému činu ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku a postihuje takové případy nižším trestem. Ve věci obviněného lze ze skutkových zjištění dovodit, že jeho jednání bylo ovlivněno silným rozrušením vyvolaným strachem z poškozeného J. Š., který měl nevalnou pověst, a ze svědka M. V. v důsledku jeho agresivního výtržnického jednání, když oba měli nad obviněným fyzickou převahu a byli ovlivněni alkoholem, a proto v důsledku rozrušení způsobeném strachem z nich, užil svou legálně drženou střelnou zbraň a způsobil zranění v podobě těžké újmy na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání obviněného pro jeho neopodstatněnost odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že netrpí vadami, pro které by jej mohl podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout. Proto v souladu s § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodu uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Dovolání obviněného podané podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahuje dvě skupiny námitek, přičemž první skupinu tvoří ty, jimiž obviněný poukazoval na nedostatky v provedeném dokazování výtkami, že soudy v něm nepostupovaly důsledně podle pravidel vymezených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nebo neodůvodnily své závěry v souladu s § 125 tr. ř., anebo že nebylo postupováno podle pravidla in dubio pro reo vyplývajícím ze zásady presumpce neviny. Ve druhé části dovolání vytýkal vady v použité právní kvalifikaci a domáhal se své beztrestnosti z důvodu splnění podmínek nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/2002 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, sešit 27, č. T 912]. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem [srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343) a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06]. V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579). Vzhledem k tomu, že právní námitka dovolatele týkající se právní kvalifikace jednání obviněného jako přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku souvisí se zjištěným skutkovým stavem a popisem skutku ve výroku o vině v napadeném rozsudku, zabýval se Nejvyšší soud právě z uvedených hledisek i některými skutkovými námitkami obviněného J. M., které mají bezprostřední vztah k popisu skutku a právním závěrům učiněným odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí. | [
0,
0,
1,
0,
0,
0,
1,
0
] |
Obviněný mimo shora zmíněných skutkových námitek, kterými se Nejvyšší soud nemohl s ohledem na uplatněný dovolací důvod primárně zabývat, v dovolání v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal nesprávnost použité právní kvalifikace jako přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, a proto z podnětu těchto právních námitek Nejvyšší soud zkoumal správnost přezkoumávaného výroku o vině, jímž byl obviněný napadeným rozhodnutím odvolacího soudu uznán vinným. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Nejvyšší soud k této výhradě týkající se nesprávného právního posouzení skutku především zkoumal, zda právní kvalifikace jednání obviněného jako přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku odpovídá skutku tak, jak byl soudem druhého stupně popsán ve výroku o vině v jeho odsuzujícím rozsudku, a to v alternativě, že jinému způsobil těžkou újmu na zdraví v silném rozrušení ze strachu, a zda odvolací soud při tomto svém právním závěru vzal v úvahu všechny rozhodné a prokázané okolnosti, které odlišují jednání v omluvitelné pohnutce z důvodu silného rozrušení ze strachu od situace, při níž obránce jedná za podmínek nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku, jíž se domáhal obviněný. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Naproti tomu v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku jedná ten, kdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, v důsledku čehož takový čin jinak trestný není trestným činem. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí podle § 120 odst. 3 tr. ř. přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Z toho mimo jiné vyplývá potřeba, aby popis skutku, zejména pak způsob jeho spáchání, byl uveden tak, aby jeho jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Jestliže je znakem objektivní stránky způsob provedení činu, je nutno jej popsat, stejně jako subjektivní znaky skutkové podstaty trestného činu, skutkově, nikoliv právně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1328/2003). Právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu (srov. č. 60/1972 Sb. rozh. tr.). | [
0,
0,
1,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Ve výroku rozsudku v tzv. skutkové větě, musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obviněného právně posouzen. Nestačí proto, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků, neboť ta tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku (srov. č. 43/1994-I. Sb. rozh. tr.). Ve skutkové větě proto musí být výslovně obsaženy znaky skutkové podstaty tak, aby samotný výrok mohl k jejímu vymezení obstát co do své určitosti, přičemž nedostatky skutkové věty nemohou být zhojeny cestou odůvodnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1383/2005). | [
0,
0,
1,
0,
0,
0,
0,
0
] |
V případě skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, která je privilegovanou skutkovou podstatou k trestným činům těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku, zaručuje přesný popis skutku, včetně popisu omluvitelných pohnutek, reálnou kontrolu zachování principu totožnosti skutku a je důležitý z řady hmotněprávních důvodů (např. právě pro odlišení od znaků privilegovaných od základních skutkových podstat, anebo od okolností vylučujících protiprávnost), ale i procesněprávních důvodů (např. pro dodržení požadavku ne bis in idem), především však slouží k transparentnosti rozhodování orgánů činných v trestním řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 3395/10 (N 158/66 SbNU 357)]. | [
0,
0,
1,
0,
0,
1,
0,
0
] |
Při uvážení těchto podmínek je nutné poukázat na popis skutku v napadeném rozsudku, jenž odvolací soud uvedl velmi stručně tak, že obviněný „dne 1. 1. 2011 v době kolem 12:30 hodin v obci N. H., na N. r. před domem poté, co nejprve oslovil zde procházejícího J. Š. a M. V. s tím, aby nenavštěvovali jeho restauraci T., došlo se jmenovanými ke slovní rozepři, poté, co byl jimi fyzicky napaden, z obavy před dalším napadáním vytáhl svůj revolver zn. Brazília, ráže 38 Speciál, a bez výstrahy z něj vystřelil proti tělu J. Š., kterého zasáhl do pravého podžebří, kdy střela pronikla vzestupnou částí tlustého střeva a dutinou zábřišní vpravo a odlomila drobnou část kosti kyčelní vpravo a způsobila mu zranění těžké pro poškození důležitého orgánu s obvyklou dobou léčení kolem dvou až tří měsíců“. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Z uvedených skutkových zjištění je zřejmé, že odvolací soud znak skutkové podstaty přečinu podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku „v silném rozrušení ze strachu“ vyjádřil v popisu skutku ve výrokové části svého rozhodnutí jen tak, že obviněný vytáhl svůj revolver „z obavy před dalším napadáním“, což spíše odpovídá obviněným v dovolání namítané nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku ve smyslu „odvracení přímo hrozícího nebo trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákonem“. Takový popis však dostatečně nevystihuje potřebné a dostatečné skutkové okolnosti, které jsou právně významné pro naplnění uvedeného zákonného znaku přezkoumávané právní kvalifikace, a to zejména z hlediska intenzity zákonem požadovaného rozrušení, tedy jinými slovy, zda odvolacím soudem uvedená obava před dalším napadáním vedla u obviněného k silnému rozrušení. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Přes uvedené nedostatečné skutkové zjištění v popisu skutku odvolací soud podle právní věty a odůvodnění napadeného rozsudku v posuzované věci shledal, že obviněný jednal v „silném rozrušení ze strachu“, což je v obecném slova smyslu duševní stav, v němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid, které ovlivňují jeho další jednání a projevují se v průběhu činu, a to bez ohledu na okolnost, zda se na takovém rozrušení podílí též nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele (tzv. psychická predispozice), anebo jestli je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele (srov. č. 14/2011 Sb. rozh. tr.). | [
1,
0,
1,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Z hlediska takto chápaného pojmu silného rozrušení bylo nutné, aby skutek obsahoval konkrétní skutečnosti, které by tento znak na základě konkrétních projevů uvedeného emočního stavu obviněného popisovaly. Odvolacím soudem ve skutku uvedená „obava před dalším napadáním“ znak „silného rozrušení“ nepopisuje vůbec, tzn., že v popisu skutkových zjištění potřebné skutkové okolnosti k němu se vážící zcela chybí, přičemž naopak popis skutku odpovídá spíše znakům nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku, byť podle odůvodnění napadeného rozsudku tuto obhajobu obviněného odvolací soud neshledává důvodnou (viz strana 16 rozsudku odvolacího soudu). Rovněž pro znak „strachu“ v potřebné intenzitě v popisu skutku není požadovaný skutkový základ, neboť „obava před dalším napadáním“ dostatečně nevystihuje pojem „strachu“ ve smyslu § 146a odst. 3 tr. zákoníku, za nějž se považuje vystupňovaná obava o život nebo o zdraví, zpravidla ve formě vážné újmy na zdraví, jako nelibá emotivní reakce na podstatný vnější podnět v podobě útoku, nebezpečí či jiného ohrožení, zpravidla spojen s neurovegetativními projevy (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 – 421. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, strana 1492). Za „strach“ by sice obecně bylo možno považovat i obavu, která však zpravidla vyjadřuje jeho podstatně méně intenzivní podobu, než je tomu u uvedeného pojmu „strachu“ jako takového, u něhož, jak již bylo uvedeno, musí jít o „vystupňovanou obavu o život nebo o zdraví“. Z tohoto důvodu ani „strach“ ve smyslu znaku skutkové podstaty přečinu podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku nemá v popisu zkoumaného skutku v rozsudečném výroku odvolacího soudu potřebné a nutné skutkové okolnosti hlavně co do jeho intenzity. | [
1,
0,
0,
1,
0,
0,
0,
0
] |
Vzhledem k těmto důvodům je výrok rozsudku odvolacího soudu nedostatečný, neboť popis skutkové věty neobsahuje potřebné skutkové okolnosti, které by dostatečně vymezovaly znaky „silného rozrušení“ a ze „strachu“, aby na jejich základě bylo možné dovodit, že se o tyto znaky skutečně jedná. V důsledku tohoto nedostatečného skutkového popisu je dovoláním napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Postačující z těchto hledisek nejsou ani závěry odvolacího soudu obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, kde tento soud pouze uvedl, že, obviněný se „nevhodným chováním ve vztahu k oběma osobám, tedy J. Š. a M. V., dostal do situace, kdy byl oběma fyzicky napaden a škrcen a dostal se zřejmě do jiné situace, než jak původně předpokládal, že se bude vyvíjet. V okamžiku, kdy byl oběma napadán a škrcen, použil legálně drženou střelnou zbraň, kterou použil proti tělu poškozeného J. Š. a způsobil mu zranění, které je zraněním těžkým. V souvislosti s tím odvolací soud dále konstatoval, že „Obžalovaný však takto jednal ve stavu silného rozrušení, ze strachu z obou těchto osob, majících jednak fyzickou převahu, špatnou pověst v místě bydliště, kde se opakovaně projevují agresivním výtržnickým chováním a v době, kdy je kontaktoval, byli tito muži ve stavu opilosti. V okamžiku, kdy byl těmito následně fyzicky atakován, naražen a držen u zdi, lze uzavřít, že byl v silném rozrušení a ve strachu v okamžiku, kdy použil střelnou zbraň.“ (viz strana 16 druhý odstavec napadeného rozsudku). | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Nehledě k tomu, že i tento popis odpovídá spíše znakům nutné obrany, vyplývá z něj, že jsou zde hodnoceny vlastnosti a způsob útoku J. Š. a M. V., které samozřejmě mohly vést ke strachu obviněného, avšak jakkoli nezaznamenává vlastní duševní stav obviněného J. M. z hlediska omluvitelné pohnutky spočívající v jednání „v silném rozrušení ze strachu“, a to především z hlediska jeho požadované intenzity. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Nejvyšší soud rovněž shledal nepřezkoumatelnost posuzovaného rozsudku i v tom, že se odvolací soud důsledně nezabýval vztahem nutné obrany podle § 29 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, který s ohledem na okolnosti, za nichž k činu došlo, i výhrady obviněného v průběhu celého trestního řízení, je v přezkoumávané věci podstatný a pro spravedlivé rozhodnutí o vině či nevině obviněného nezbytný. Jednání „v silném rozrušení ze strachu“ (§ 146a odst. 3 tr. zákoníku) a jednání z obavy z „přímo hrozícího nebo trvajícího útoku“ (§ 29 tr. zákoníku), mohou být velmi blízká, mohou nastat za obdobných situací, neboť obě souvisejí s duševními prožitky pachatele, od nichž se odvíjí jeho následné konfliktní chování. | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Podle § 29 odst. 1, 2 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Z hlediska tohoto právního vymezení nutné obrany je zřejmé, že její podstatou je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem namířeným proti útočníkovi. Nutná obrana je uplatněním práva proti bezpráví, kdy svépomoc nahrazuje nedostatek ochrany zájmů chráněných trestním zákoníkem ze strany veřejné moci (nahrazuje tak ve své podstatě zásah veřejných orgánů). Přitom je třeba vycházet ze zásady, že riziko vyvolané útokem by měl nést útočník, a nikoli obránce. | [
0,
0,
0,
0,
0,
1,
1,
0
] |
K tomu, je z obsahu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vhodné uvést, že odvolací soud v této souvislosti uvedl, že obhajoba obviněného, že jednal v nutné obraně, je vyloučena v případě, kdy obviněný tvrdil, že k oběma výstřelům došlo nechtěně. Avšak ani v případě obhajoby, kterou obviněný připustil, že spoušť pistole zmáčkl, se podle názoru odvolacího soudu o jednání v nutné obraně nejedná, neboť „obžalovaný nebyl napadán fyzicky tak, jak ve své obhajobě popisoval. Je zřejmé, že jak intenzitu útoku, tak následky zveličoval, což je zřejmé mimo jiné z toho, že svědci F. J., ani P. A. poté, co se obžalovaný J. M. vrátil do restaurace T., na něm žádné takové příznaky nepozorovali. Obžalovaný bez problému mluvil, ukazoval jim zbraň i náboje a popisoval konflikt, k němuž došlo. Obžalovaný také přestože se na náměstí později objevila hlídka Policie ČR ani později neučinil žádné oznámení o tom, že byl fyzicky napaden, ani o použití střelné zbraně. Je zřejmé, že ani jeho zranění nebylo nějak závažné, neboť nevyhledal lékařské ošetření.“ (strana 16 napadeného rozsudku odvolacího soudu). | [
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0,
0
] |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.